Nikdy se nezalíbíš všem - o uznání a samozvaných soudcích
Pokud jsi žena po třicítce, nejspíš to pro tebe není žádnou novinkou – a stejně tak je ti to srdečně fuk. Proč si taky nechat rozhazovat karmu někým, komu tvoje snaha nestojí za projev úcty, nebo vděku. Touha po uznání a snaha zavděčit se, k sobě mají velmi blízko. Patří do lidského života a svým způsobem na nich není nic špatného. Špatnými se pro nás stanou v momentě, kdy bez nich nedokážeme být a jsme na nich závislí.
A s podobnou věcí měla Božka jedno období problém. Zjednodušeně, celé trable spočívá v tom, že když se chystáme na párty, kde máme potkat tři důležité osoby, chceme si (mimo jiné) vzít i nějaké pěkné šaty. Protože i v šatech (mimo jiné) děláme nějaký dojem. A ten dojem chceme samozřejmě udělat právě na ty, na kterých nám z nějakého důvodu záleží. Bohužel, z těchto osob každý preferuje úplně jinou barvu. A my si můžeme obléct jen jedny šaty. Jedny šaty – jedna barva a ve výsledku dva lidi, kterým se nebude líbit.
Mohly bychom se snažit vymyslet nějaké Šalamounské řešení, jako třeba puntíky, nebo od každé barvy něco. Pak ale riskujeme, že se ocitneme na akci mimo dress code, kde trčíme z davu jako pestré křovisko v buši a nejen že se jsme se netrefili do vkusu žádnému z přítomných, ale i my samotní si připadáme jako pitomci. Banální situace že jo. To je přeci každému jasné. Ale to samé, co nám na této situaci připadá banální, stejně někdy chceme stůj co stůj natlačit do života a vztahů. Stačí si místo šatů představit některé naše výroky, názory, nebo aktivity.
Nakonec je nejlepší vůbec neřešit co si vzít na sebe, abychom se líbily okolí. Ale vzít si to, v čem se cítíme dobře, zdá se nám to vhodné – a zbytek neřešit. A stejně jako se vykašleme na to, zda se někomu líbí – či nelíbí – barva našich šatů, necháme plavat i to, zda se jeden můj výrok, článek, nebo fotka líbí všem. ;)
Pokud se znovu vrátím ke třem důležitým lidem na párty, kterým se nelíbily moje pestré šatičky... :)) Na první pohled o nich třeba moc nezjistím. Když se na ně ale podívám ještě jednou a podrobněji, zjistím, že:
- Jednomu se sice nelíbí červená, ale jeho černé sako už dlouho nebylo prané.
- Druhý nerad bílou, ale v červené sám vypadá, jako klaun.
- Třetí má skvělý oblek, kterému není co vytknout – ale po „představení“ ho jde vrátit do půjčovny.
A tak dále a tak dál.. Prostě mnoho lidí se může stavět do pozic našich soudců. Hodnotí naše chování, projev, oblékání, inteligenci, vzdělání, vychovanost našich dětí, funkčnost našich manželství, nebo životní úroveň. Jelikož se u toho často tváří velmi fundovaně, člověk by se až někdy nechal zviklat možností, že jejich názor je snad důležitější, než jeho vlastní. Ale není.
A tak až zas jednou budeme řešit jaké šaty na sebe, vzpomeňme si na soudce, co mu roste mech na límečku. Uvědomme si, že kdybychom se roztrhli, nemůžeme na sebe navléknout od všeho kousek – abychom se trefili všem do nálady. A taky to, že ve výsledku je to vlastně jedno. Pokud respektujeme lidi kolem, stejně jako danou příležitost, záleží jen na našich vlastních pocitech ze sebe sama. My sami známe vlastní hodnotu a ta se neodvíjí od toho, kdy nám ji kdo přisoudí – nebo odejme.
