Porucha časové orientace. Aneb - jak Božena včas přijít chtěla.
Tak nevim jestli je Božka v tomhle úplně sama, ale když chce někam přijít včas, je téměř zaručeno, že čím více by ráda dorazila na minutu přesně (či dřív), tím více se vzdaluje své tužbě. Jako fakt by mne zajímalo, jestli jí to tak funguje i v životě a s ostatními touhami. No dobře. Takže zpět k Božčiným, vesmírným, časovým smyčkám. :)
Naposledy jsme dávaly cígo na balkoně a když mi tohle vyprávěla, musela jsem se hrozně smát. A musela jsem vám to samozřejmě hned sepsat, protože lidi, něco na tom skutečně je. :)) Well, budu se tedy snažit dodržet koncept Bóžina vyprávění:
Božena líčí
Zpravidla to mám tak, že můžu vstát klidně den předem, abych se stihla připravit. Ale je to úplně fuk. Vážně. Ten pocit, že jsem vstala den předem tomu vůbec nepomáhá, naopak, všecko ještě zhoršuje. To prostě jeden vstane a říká si: „Hmmm... to jsem to kráásně vychytala. Mo oře času! Stihnu to.. a to.. a to...“ A najednou je celý ten čas pryč a vy stejně zjistíte, že vám chybí několik minut. Takže se ze všech sil snažíte těch pár minut doběhnout. „Honem! Honem! Jjjjjještě kousek, jjjješště chvilku.. Rychleeeee...“
Tohle musí být fakt nějaká nová vesmírná teorie, kterou by objasnil jen Einstein. Abyste mi rozuměli, že to všecko opravdu není moje vina (!!!), popíšu vám to na ukázkovém příkladu:
Vstanu o dvě hodiny dřív. Stačilo by i o hodinu, ale dvě jsou prostě klídek lehárko. V klidu se nasnídám, páč snídaně, kafe a cígo je základ. Když už tak pěkně snídám, nebudu u toho přeci jen sedět a žvýkat. Rovnou zkontroluju maily, ať teda vím na co se mám přes den „těšit“ a taky sjedu zprávy a novinky. No.. samozřejmě že jsem se začetla.. trochu víc.. ale to nic to nic přeci. Vstala jsem o dvě hodiny dřív.
Tak jo, dám si sprchu. Supr čas, oholim si nohy a tak. „Lalala lala laaa“ zazpívám si a rozvíjím si ranní pohodičku. Vylezu z vany a kouknu na hodiny, abych si znovu řekla, jak krásný mám čas – a HA!! Ono HO***! ;)
Vylekaná – ale přeci jen pořád s dostatkem času se řítím ke skříni s oblečením. A taky už nabírám trochu paniky. „Jak je venku jak je venku“, vystrčím ruku z okna. Nevim. Tak nijak. Jdu odemykat troje dveře abych vyšla na zahradu. Hm.. asi není zas takový vedro. Oká. Zpět ke skříni.
To chce něco.. asi ne uplně sportovního. Fajn. Toho moc nemám. Ale nevadí. Košile. Třeba košile. Kde je ta košile?? Jo já ji měla v pondělí, je v prádle.
Prčic. Tak dál. Šaty. Třeba tyhle. Hm.. to jde.. ale v tom se upeču. Ne. Svlíknout. Zkusim jiný. A pak další. A hodiny tikají, ručička je nějaká rychlejší než jak by se mi to líbilo a já pořád stojím u skříně ve spoďárech.
Bože pomoz! Chci se modlit. Ale nevim jestli by to pomohlo. Tak fajn, navezu se do trička a lehčích kalhot. Nebude mi ani vedro, ani zima.. je to sice „sportovnější“ verze než šaty, ale ty byly moc tlustý. Rychle foukat vlasy.
Hm, tak to se mi moc nepovedlo. Neeeee! No, nevadí, klid holka klid, to spraví trocha laku.. a gelu.. a SAKRA! Mám na hlavě divnou placatou helmu. Stihnu si znovu umýt vlasy? To dám, nepudu jak osel. Na důležitou schůzku. Umyto, vyfoukáno, nakonec vypadám mnohem víc „obyčejně a normálně“ než jsem chtěla, ale alespoň se mi nepodařilo na hlavě vytvořit pomník modernímu umění, jako předtím.
Šup, trochu mejkapu. To stíháááám! „PLK!“ a mejkap je na triku. „No to si děláte pr**l??“ Ne, měnit hadry už NEBUDU! Vemu žínku a čistím triko. Rychle.
Hotovo.
Flek usuším fénem.
Hotovo.
Flek má úplně jinou barvu než zbytek trička a je téměř přes půlku hrudi.
Tvář se mi protáhne k pláči. Ale ještě neslzím. Na to totiž není čas. Běžím opět ke skříni.
Vytáhnu ty šaty co by ušly, ale nejspíš mi v nich bude vedro. Co naplat, budu to muset dát. Při nanášení mejkapu dbám zvýšené opatrnosti. Jedeme dál. Rtěnky radši jen decentně. Teď řasenku. „Jauu!“ píchla jsem se do oka. Což by mi nevadilo ani tolik, jako to, že jsem si rozšmouhla řasenku od koutku oka až k uchu. Vo-dě-o-dol-nou řasenku! Dobře dobře. Nevadí. Opatrně odstraním stopy po zbrklosti.
No můžu běžet. Kolik je?
Neptejte se. Nestíhám si koupit sváču, což jsem taky měla v úmyslu, ale když na to šlápnu, dorazim včas. Je mi vedro, a jelikož na „to šlapu“, je mi ještě víc. Ale cajk, JSEM TU! A dokonce i o dvě minuty dříve. Jsem na sebe hrdá. Zvrátila jsem osud.
Jo a příště mi z koupelnového odtoku třeba vypluje velryba, nebo se vzbudím v matrixu. Nebo tak. :)))
