Bramboračka. Aneb trauma muže, který se neuměl vymáčknout.
Matěj
Dneska jí to řeknu, fakt. Dneska už na stopro, pomyslel si Matěj. Pohledný muž ve středních letech, vypadající stále velmi mladistvě, s takovou zvláštní, vlídnou tváří. Dneska jí to prostě řeknu a basta!! Navíc po tom incidentu, co se stal u matky… Všem bude líp, když se k tomu otevřeně vyjádřím.
Marta
Marta přišla domů z práce, vyložila na stůl nákup, brambory, tři krabice mléka (a to jela domů autobusem). Byla zvyklá. Že toho hodně snese. Snese i unese. Pousmála se slovní přesmyčce, která jí napadla, když tahala poslední zbytky nákupu z tašky. Co bych pro tu lásku neudělala, povzdychne si.
Matěj je fajn. Je s ním šťastná. Asi. Minule byli u jeho maminky a ta se do ní celkem „obula“. To by jí ani tak nemrzelo, jako to, že se jí Matěj ani nezastal. Vypadal, že se chce nadechnout, ale asi jen zíval. No nic.
Ani doma už nic neřešil. Sice šel a uvařil jí čaj a donesl sušenky, které jí naservíroval až na gauč, ale co z toho. Z nějakých záchvatů špatnýho svědomí.
Už dlouho si dělá naděje, že by se snad mohli vzít. Vlastně tak dlouho, až jí ta touha začíná pomalu a jistě přecházet. Čím to asi je? Že by jen tím únavným čekáním, nebo už jí začíná vadit Matěj samotný?
Matěj
Marta je to nejlepší, co mě v životě potkalo, vypustí myšlenku rovnou ze středu svého srdce. Je to tak. V době, kdy jsem neměl svoje nejlepší období se zjevila, jako nějaká fata morgana, které jsem sám nemohl uvěřit. Ale ona tu prostě byla, pořád, neměnná a konstantní jako sloup elektrického vedení. Vedení, na kterém on si odjakživa stál.
Tuhle ženskou si prostě chci vzít. Nevěřím, že mi život může nabídnout ještě cokoli lepšího, pousměje se a spěchá domů.
Marta
Marta vaří doma bramboračku a přemýšlí. Kolikrát jsem ho podpořila v jeho rozhodnutích. Kolikrát jsem se mu snažila poradit. Kolikrát jsem mu jen řekla „Neboj, to bude dobrý!“, i když jsem sama měla strach. Kolik takových bramboraček už jsem mu za ty roky navařila. A co z toho? Aby polykal naprázdno, když čekám, že se mně zastane?
Marta vypnula hořák na sporáku a odstavila polévku na vedlejší plotnu.
Matěj
Dorazil domů a nervozitou tajil dech. Přeci jen, o ruku se žádá jen jednou za život, je to jeho premiéra. Zeptal by se už mnohem, mnohem dřív, ale pořád se na to nějak necítil. Vlastně se necítil na to, aby čelil odmítnutí. Marta je úžasná. Skvělá. Jen díky ní se dokázal vypracovat tam, kde je dnes. A právě proto se jí vlastně dodnes nezeptal. Byla pro něj až moc dobrá. Uvědomovala si to? Neřekla by mu nakonec „Ne“?
Potichu se krade do kuchyně, kytku růží za zády a prstýnek v kapse. Bože to je klišé. Neměl jsem vzít něco méně ordinérního, než růže? Ucítí vůni bramboračky a to ho trochu povzbudí. Dodá si odvahy, sevře krabičku v kapse a promluví: „Marto?“
Marta
Dováří bramborovou polévku a očkem nahlédne do pokojíku, ve kterém spokojeně oddychuje malý Matěj. Jak je jenom rozkošný. A jak ten čas jenom letí, pomyslí si. Zítra to bude rok, co oslaví výročí svatby a přesně dva měsíce, co porodila Matěje.
Vypne sporák a polévku odstaví na vedlejší ploténku. Bramboračka. Připomene jí Matěje. Bývala vždycky jeho nejoblíbenější. Lukáš bramboračku nejí.
Také ji nikdy nerozesmál tak, jako Matěj. Jeho tvář byla o mnoho méně, vlídně zvláštní. Ale na tom svět nestojí. Kdo ví, jak by to s nimi dopadlo, kdyby se tenkrát před třemi lety nesbalila a neodešla. Bez jediného slova. I tu blbou polívku tam nechala jen tak, nedovařenou.
A udělala dobře. Milovala ho sice jako nikoho předtím, ale tohle by nikam nevedlo.
A s Lukášem je v podstatě šťastná. Asi.
KONEC
Otázky:
Co myslíte, kdo se dopustil té největší chyby?
Dá se z těch chyb něco vyčíst, nebo naučit?
googlebd219827ec9e641f.html
Mno, velmi smutné, ale bohužel reálné. Pokud dva spolu neumí mluvit, tak to jim nepomůže ani ta „bramboračka“. Chybu udělali oba dva. On, že byl takový srab a ona, že mu neuměla říct co ji ve vztahu s ním sere.
Tak tak ;)