Deník: Můj týden s babi

Deník: Můj týden s babi

Mám pro vás ještě pár fotek a postřehů z prázdnin s babičkou. :) Trochu nestandardně, nebyla jsem na prázdninách u babičky - ale udělala jsem prázdniny babičce, u nás v Brně.

Řekla bych, že čím je člověk starší, tím těžší je dělat si čas na všechno, co je potřeba, nebo co by člověk rád realizoval.  I když je neustále spousta práce, povinností, různých schůzek a hlavně - je pořád co uklízet :)) snažím se, abych na první místo kladla vztahy. Babička byla nedávno v nemocnici a já si uvědomila, jak ten život letí a jak dlouho jsme vlastně nestrávily čas jen spolu, o samotě, jedna pro druhou. A tak jsem se chopila příležitosti léta a naplánovala zkrácený týden. A bylo to super!

V čem mě můj týden s babi obohatil

Klasika: Nikdo není turistou ve vlastním městě a já se nevymykám. :) V praxi to znamená, že všude jinde jsem viděla víc památek, než ve městě ve kterým žiju. Tak jasný... Špilas, Petrov a tak, mám samozřejmě prochozený stejně jako centrum, ale například v kostele Nanebevzetí panny Marie na Mendláku, jsem byla úplně poprvé. Stejně tak jsem poprvé navštívila Mendelovu zahradu v areálu kláštera.

Bylo děsný vedro a fakt nevim, jak je možný, že jsme toho tolik stihly. Sama bych se chladila doma o dlažbu a nikdo by mě ven nedostal :D Ale s doplňováním pitného režimu, zastávkami na zahrádkách ve stínu, posezením v chládku kostela - prostě babi vždycky zavelela, že můžem ještě dál. :))

Krom procházek, výletů a cpaní se nejrůznějšími dobrotami, jsme toho samozřejmě hrozně moc napovídaly. :) Nejvíc mě baví babiččino vyprávění na paměti z války.  Třeba jak nosila tatínkovi oběd na dráhu a na vlastní oči viděla vlak židů, vypravených do koncentračního tábora. :'( Pocit, který se jí vryl do paměti. Rozhodnutí jejího tatínka při vysídlování němců, že do ničího domu nebo statku nepůjdou - i když by to bylo jednodušší.  První práce, kdy 6 let po válce nastoupila jako zdravotní sestra ve Frýdlantě v Čechách, na jednu ze tří nabídnutých pozic v pohraničí. 

Jo, stáří se v dnešní době nenosí a připadá mi, že se stářím - se ani moc nekamarádí. A to je hrozná škoda. Předešlé generace nám mají hodně co předat, povědět, ukázat... I kdyby to měl být způsob, kterým nikdy nechceme žít. 

Je toho děsně moc, v čem mě ten týden obohatil a inspiroval. Ale ať vás nezahltím, kousek inspirace si schovám ještě na příště. :) Zatím mrkněte na fotky a budu se těšit i na komentáře.

Myslíte, že se stáří těší dostatečnému respektu?

Sdílet na Facebooku

Sledovat

Pin