Dítě chtěl víc než já. Měla jsem mu bránit?

Kačka

Sedím na záchodě. Shit, tohle se nemělo stát! Nebo mělo? Vždyť už jsme to stejně plánovali. Dítě. Teda skoro. Vysadila jsem antikoncepci a říkala si, že bych tak do roka mohla otěhotnět. A rok je nějaká spousta času! No, relativně.

Plánovali jsme to, ale já to asi zas tak hrozně nechtěla. Teda chtěla, ale hlavně proto, že to chtěl on. Manžel chtěl dítě a tak jsem to (nejspíš) ze solidarity začala chtít taky. A proč ne. O tom je přeci život lidský... a život ženský... v určitém bodě dokončit studia, zastavit kariéru (která už se třeba nikdy opět nerozběhne), a začít si hladit rostoucí pupek.

Takže jo. Chceme to. Možná to mohlo ještě chvíli počkat, ale v budoucnu to stejně chtít budu, takže vlastně není s čím otálet. Vysadím antikoncepci a budeme si dávat pozor. Vyčistí se mi organismus a po roce bychom to mohli začít zkoušet na ostro.

Jenže to bychom nesměli přijít z párty a nesměla bych za sebou slyšet: "Ježiš lásko, promiň, mně to asi ulítlo!"
Ježiš promiň?? Asi?? No doprdele.
A tak sedim na tom záchodě a přemýšlím. Zavolám Míše.

"Mišuno, asi průser."
Michala se vyleká a ptá se co se děje.
"Mu to prej ulítlo. Co mám dělat?"
"No co bys tak ráda slyšela. Dojdi pro postinor, pokud si nejsi jistá."
"No fuj, ty seš cynik!"
"Jakej cynik vole?? To je stále ještě ochrana před početím. A pokud se před ním chránit nechceš, tak snad bouchni šampáňo, ne?"

Nojo. Svým způsobem má samozřejmě (opět) pravdu. Ale vždyť jsme to už přece stejně plánovali. Skoro. Nevím. Nevím co s tím, ale možná plaším úplně zbytečně. Sice to ulítlo, ale těsně po vysazení antikoncepce prý otěhotníš těžko. Organismus se musí nejprve vyčistit. Navíc nemusím mít plodné dny (což vůbec nevim jak funguje, ale to je fuk) a ve hře je i tisíc dalších faktorů. Některé páry se o dítě snaží měsíce, roky... a zrovna mně to vyjde hned napoprvé? Nesmysl. Pravděpodobnost nula nula jedna.

Míše řeknu, že uvidím a poradím se s manželem. Samozřejmě, postinor mi vymlouvá a ujišťuje mě, že to všecko zvládneme.

"Tak asi nebude vysněná "poslední" dovolená, jak bylo v plánu. Ale takových ještě bude. Vždyť jsme to stejně plánovali! Neboj, to zvládneme. To zvládnem!" opakuje mi Pavel.

V práci mě zrovna před chvílí povýšili. Ten rok navíc to chtělo. Ale nechám se objímat, chlácholit, chci věřit tomu, že to zvládnem (i když nesnáším jakékoli, byť jen minimální, odchylky od předem vyměřených životních kroků). A koneckonců, třeba to je jen planý poplach. Počkám na menses a uvidíme.

***

"Mišuno!! Mišuno pomoc!! Já jsem to nedostala!" řvu do telefonního sluchátka, jak kdybych těch dvacet kiláků měla zvládnout ukřičet i bez telefonu.
"Hm. No. Tak to je dobrý..."
Úplě vidím ten její obličej, se sevřenými rty, pohledem typu "já to říkala", ale protkaným soucitem a pochopením. Po chvíli odmlky se nakonec chopí slova:

"Hele tak to neřeš. Stejně jste to chtěli, předpokládám že oba, na dovolenou sere pes. Takovejch ještě bude. A za dva roky se vrátíš k původnímu plánu, namísto toho abys teprve rodila. To je super ne?"

Michala

Co jinýho už jí taky mám říct. Na lamentování je pozdě a na nějaký rozbory typu "kdyby byly v p*** ryby..." nejlíp kašlat. To člověka rozhodí ještě víc. Ideální je se s nově nastalou situací co nejdřív srovnat a začít ji řešit. Nebo teda teď už spíš neřešit a rovnou ji začít žít. Takže je těhotná, no.

Bože to je blbec. To je blbec!!! (A já jsem cynická obluda). Ale jak se mám radovat, když vím, že ona samotná tu radost až tak úplně nemá? Jak k sakru mohla celou věc jen tak nechat být, když si tím nebyla jistá?

Protože manžel??? Manžel je málo, milá zlatá. Ale samozřejmě, věřme tomu, že to bude dobré. Nic jiného nám totiž nezbývá.

Cynická obluda zastává názor, že jakákoli rozhodnutí (a tím více ta zásadní) musí pramenit jen a pouze z tebe. Co si nerozhodneš sama za sebe, ve svém vlastním nitru, nechováš to jako vlastní touhu ke které směřuješ – to neobstojí. Protože problémy přijdou. Ať už dříve, nebo později, tvá rozhodnutí budou životem napadena a v okolnostech, které jimi začnou otřásat, si je budeš muset umět obhájit.

Sama.

Ale to už je teď jedno. Doufejme, že žádné otřásání nepřijde a pokud ano, tak ho zvládnou s manželem společně. Vlastně není důvod se bát, pokud je dostatečně rozhodnutý alespoň on sám.

Blbost. Tomu věřit nemůžu. On nepřibere dvacet kilo, nebudou mu otékat nohy, nastřihávat přirození u porodu. On nezůstane doma a nepověsí práci na hřebík. On neobětuje (ať už načas nebo nadobro) většinu svých plánů, nebo cílů.

Kačka

Těhotenství byl marast. Začalo tak trochu šokem (a šoky a překvápka já nesnáším), ale nějak jsem se s tím srovnala. I když, těžko říct. Hormony se mnou vážně lomcovaly a brečela jsem z jakéhokoliv důvodu téměř nonstop.