Dítě chtěl víc než já. A nakonec nechtěl mě.

pokračování 1 části...

Kačka

Když on to dítě fakt chtěl. Tak jsem si dala říct. Ale těhotenství byl marast. Začalo tak trochu šokem (a šoky a překvápka já nesnáším), ale nějak jsem se s tím srovnala. I když, těžko říct. Hormony se mnou vážně lomcovaly a brečela jsem z jakéhokoliv důvodu téměř nonstop.

To nikdo nečekal. Asi ani Pavel. Jediná věc, která se od vás totiž očekává je, že si budete slastně hladit bříško, hnízdit v domácnosti a utrácet za vybavení pro dítě, tetelit se blahem při pohledu na dupačky, což je vlastně pro okolí jediným, omluvitelným důvodem k pláči. Pokud pláčete (samozřejmě) dojetím, jak jsou ty dupačky rozkošný.

Jenže já brečela že nebude dovolená. Že nevím, jestli jsem připravená na dítě. Že mám strach z porodu. Že s prací je šmitec a to jsem zrovna povýšila. Že chci, aby to se mnou někdo nějak víc prožíval a rozuměl mi namísto toho, aby mi všichni tlačili do hlavy, jak se mám radovat. Jaká mám být a jaká byla v těhotenství Barbora, Miluna a Božena. Nakonec mi Pavel řekl, že jsem divná. No skvělý. To nám to rodičovství parádně začíná.

Všechny známé mě ujišťují, že mateřství je skvělý. Pár kámošek se přizná, že minimálně ve své fantazii už to dítě alespoň jednou pokládaly do babyboxu, zvlášť když prořvalo pár nocí za sebou. No, takže to asi nebude jenom nějaký to „rozplýváníčko“.

Pavel sice nasliboval, jak to zvládneme, ale když mi něco vadí, nebo chci aby se mnou trávil víc času, argumentuje tím, že do práce přece chodit musí. Přesčasy že se taky hodí, protože mateřská přece není nic moc. (To bych teda řekla, oproti mému původnímu platu). A s čím dál větší oblibou podtrhuje fakt, že on je vlastně živitel rodu. A to je vlastně i argument, jak se vyhnout sexu. Živitel rodu je živením unaven.

Nebo spíš vypadám jako březí slonice, takže bych se nedivila, kdyby ho to bůhvíjak nerajcovalo. Na péčko zjevně unavený není. To jsem zjistila minule, když jsem na noťasu začala do adresního řádku vyťukávat S… (eznam) a vyskočilo na mě sexxx a tak dále.

„Když ty seš Kačko sama ještě dítě“, řekla mi tenkrát Míša. A měla pravdu. Sice ne věkem, ale vždycky jsem měla ráda vedle sebe někoho, kdo mě vedl. A podobně jsem se nechala vést i Pavlem.

K oltáři. Do manželství. A nakonec i k dítěti. Dovršila jsem to slepou vírou v slova „to zvládneme“.

A jo, zvládla jsem to. Ale sama. A jen proto, že mi nic jiného nezbývalo.

Michala

„Mami! Mami! Išaba?“ „To víš že jo miláčku, můžeš vysávat. Teta ti půjčí kousek vysavače“, mrkne na mě Kačka. Odšroubuju mu poslední díl s hubicí a jdu si sednout zpátky ke Káče a kafi.

„Hele ty máš s tím Tomíkem tak hezkej vztah“, pronáším rozněžnělě.
„Myslíš?“, zasměje se Káča, ale dobře ví, že mám pravdu.

Tomík ji vážně zbožňuje. Poslední dva roky taky strávili hlavně spolu, takže by bylo spíš s podivem, pokud by se to neodrazilo na hloubce jejich vztahu. Káča je holt „školková“. Mimina ji kapku děsí, ale jakmile už děti umí reagovat a vyjadřovat svoje potřeby, zbožňuje to. Debatu, vysvětlování, učení a vyprávění pohádek… člověk by těžko hledal vzornější matku. Až má někdy pocit, že ho až zbytečně rozmazluje. Nikdy jsem neviděla nikoho, kdo by dítěti věnoval víc času, energie i emocí, než ona.

„Co Pavel, ozve se?“ pokračuji v rozhovoru a upíjím kávy, zatímco Tomík prošťárává všechny kouty v bytě částí vysavače.
„Nezájem hele. Jako jo, jednou za dva měsíce napíše, že si vezme kluka. Večer předem, jako bychom neměli jiný plány než čekat, až si vzpomene. Ale když řeknu že je po nemoci, ať se spíš staví, že to na lítání venku moc není, už i něm neslyšim. A že by došel s ovocem, nebo se podívat, jak mu je? Pfff. Ani Ň. A to samý všichni kolem. Hopsa hejsa do brandejsa a pak mi ho vrátit s horečkou. Děkuju pěkně.“

„Hm. To nic moc teda.“
„Ale víš že mi to už ani nevadí? Nám je s Tomíkem fajn.“ Míše se oči vlhce zalesknou, když se na něj podívá. Je v nich tak obrovská spousta lásky, až mě to fascinuje. Takhle jsem ji nikdy neznala. Mateřství jí jednoznačně svědčí, jakkoli byly začátky krušné. A Tomík je zlatý dítě.

„Tome!!“ Vytrhne mne z přemýšlení Kaččin varovně zvýšený hlas, až s sebou škubnu. Hodím pohledem po Tomíkovi, který v rukou drží hrnek s vlažným kafem. Ale reaguje bleskurychle a kreativně, to se mu musí nechat: „Nešu! Dam! Maminky!“ „Noo, jasný…“ Káča spouští povytažené obočí a loupne po mně očima, zatímco zadržuje směsici smíchu s hrdostí, jak je vlastně vtipnej a šikovnej.

Děti jsou fajn. Děti jsou prima. Děti jsou rozkošný, krásný, voňavý a k zulíbání. Tetelím se v tuchu blahem. No, než to kafe vylije, hrnek roztříská a nebo mi doma ulehne s horečkama. Zbytek myšlenek mě poněkud zchladí. Vlastně mi moc nedodá ani to, že se Káča momentálně rozvádí. Pavel to nějak neustál. Chuďátko malý.

Neustál, že je prý jiná a že z toho dítěte nebyla natěšená jak napnutá struna v houslích. Což je k smíchu, když člověk vidí, že to byl on, kdo si chtěl dát pauzu a klid, aby si srovnal hlavu. Pauza a klid znamená samozřejmě nejen dočasné oddělení od Kačky, ale i od veškerých povinností, starostí a vlastně celé rodiny, od které se odstěhoval. No a ta pauza a klid mu vydržela až do rozvodu a dál. Tak hlavně že věděl, co chce a co zvládne. Vlastní dítě dneska drží jako prase kost, a když ne fyzicky, tak minimálně přístupem.

Ale co nad tím mudruju, jejich věc.

„A jinak se máš dobře Kačí?“
„Že váháš. Práce nad hlavu, ale ještě, že ji mám. A jak víš, je to můj dreamjob. Tomík mi dělá jenom radost, je to ňuňa. V pátek jdeme s holkama kalit, hlídá babi. Nechceš se přidat?“

„Jasná věc“, reaguju pohotově. Mám radost, Káča dnes vypadá nakonec vážně šťastně. Tak hlavně že to všecko stálo za to.