Dopis pro Boženu
Ahoj Božka!
No já vim, že se vídáme často. Ale tak ti mně přepadnul takovej zvláštní pocit, víš. A nechci tě rušit pozdě večer. Tak jsem se rozhodla, že ti to napíšu. Do mailu. Do dopisu. Na blog. Nebo já nevim. Že život je hrozně zvláštní. A někdy dost bolí. A někdy mu vlastně vůbec nerozumim. Ale přesto přese všecko, je strašně fajn. A čím jsem starší, tím víc se mi daří jej doceňovat - i v momentech, ve kterých mnoho lidí spíš zavírá oči a nechce vidět nic.
Chtěla jsem ti povědět, že vim že to máš teďka všecko nadivoko.. a těžký. A že si docela často i pobrečíš. Neboj, hele brečí každej. Bude to znít hrozně Boženo, ale já ti to musim říct. Ta krása života je i v těch slzách. Je v nich moudrost. Je v nich zkušenost. Je v nich poznání. A to jsou obrovské a vznešené věci, víš? Na který by se člověk, pravda, někdy nejraději vyprdnul.. ale ne, já vím, že ty jsi zrovna ten, co si jich váží. No a ta moudrost a poznání, prostě někdy bolí víc než porod.
Zní to asi hloupě, ale chtěla jsem ti připomenout, že nemůžeš čekat na velké události, aby ses začala radovat. Tak jo, teď by to chtělo nějakou vzpruhu, ideálně. Ale ono je to o tom, že ji nečekáš, ale dokážeš ji mít. Třeba z maličkostí. Z ranní kávy, kdy tě teplé letní paprsky hřejí do tváře, ale vzduch je ještě čerstvý, když ji z hrnku usrkáváš. Z vypraných peřin, do kterých zapadneš po úmorném dni a řekneš si: "Jsem grogy, ale zmákla jsem to!". Z malých momentů, kdy ti někdo pošle dopis. Nebo mail. Nebo šifru na blogu. :) Z toho, že kvetou vlčí máky a tvoje dítě je to nejkrásnější na světě! Radosti jsou všude hrsti. A míchají se se slzami. A to je asi celé to naše bytí.
Hele Boženo, nezoufej. JSI SKVĚLÁ ženská a já vím, že to určitě někdo už brzo ocení. Hned jakmile si toho začneš víc cenit i ty. A to musíš! Protože to je prostě FAKT! Jsem na tebe moc pyšná.
Tak se drž, jo? A už se těším až zas zajdem na kafe.
Mám tě ráda!
Já
