Proč je důležité dopřávat své duši neděli
Dnes mám pro vás, milé ženy, článek o tom, proč je důležité dopřávat své duši neděli. Všichni víme jaký je rozdíl mezi víkendem a všedním dnem, ale odvěká „kultura neděle“, mám pocit, poněkud upadá v zapomnění. Každodenní shony, péče o děti, o manžela, o druhé, směnný provoz v práci, práce na živnostenský list.. to všecko stírá rozdíly mezi dnem všedním a dnem odpočinku. Samozřejmě, nemusí to být zrovna neděle. A samozřejmě, nemusí být ani každý týden. Ale říkejme tomu tak, s vědomím, že jde o pojem relaxační. A relaxovat musí nejen tělo, ale zejména duše.
Duše má svou neděli hlavně v klidu. Někdy se ráda ztiším a odmlčím do samoty, ve které nechávám hlavou protékat pramínky myšlenek, ať už jsou jakékoli. Myšlenky, na které normálně nemám čas. Nebo je zhodnotím jako potenciálně nebezpečné. Ve smyslu, že by mne mohly odvést od práce, priorit, nebo jiných „nezbytností“. Ale není dobré je jenom odsouvat.
Je pravda, že tyhle věci si tak nějak víc uvědomuji právě na dovolené, na které jsem ostatně mnohem méně sama, než jak to bylo původně v plánu. Takže taková zvláštní smyčka, ve které mi docvaklo, že:
Duševní neděle je čas, který si musím dopřávat
Pokud se nechci zbláznit. Pokud nechci být otrokem druhých. Světa. Mamonu. Práce. Pocitu užitečnosti. Šlechetnosti. A podobných „blbin“, které ale nemají význam, pokud jsem v jejich područí. Pokud nechci, aby se můj mozek zcvrknul na kostku maggi. Nebo na krabici sunaru. Nebo na precizně přehledný šanon, z kterého když vypadne list, tak se mi zbortí svět. A tohle je, přátelé, setsakramentsky těžké.
K duševní neděli patří ticho
Taky zmíněné vlastní myšlenky, kterým dopřeju absolutní svobodu. Některým se směju, z některých mne píchne u srdce, ale nechám je, ať si mně užijou. Stejnou svobodu dopřávám i emocím, které je mohou provázet. Jako bych byla vnější pozorovatel svého rozvětveného světa. Jako by myšlenky byly ptáčci ve větvích a já poslouchala jejich cvrlikání. No, chápete ne. ;)
Proto jsou dobré knihy. Protože pokud jsou naše vlastní myšlenky jako zrezivělé kovové soukolíčko, knihy fungují jako kapky oleje.
K duševní neděli se musím dokopat, teď hned.
Je sice fakt, že některé věci člověku víc dochází na dovolené. Nebo je na ní víc prostoru k čemukoli, na co doma nezbývá. Ale teď se dostávám i ke kamenu úrazu, který zní: „Nikdy se nestane nic, AŽ..
Až budu na dovolené, například. Na té své jsem plánovala přečíst dvě knížky. Hodně ticha. Hodně koukání do blba. Což vydá na 50% času, kdy zbylých 50 tvoří práce. Ale splnění plánu mírně pokulhává. Totiž, když se vám rozvypráví 80ti letý senior o svých dcerách, řeknětě mu: „Ticho, já si tu dávám duševní neděli. A pak ještě musím něco dělat.“ No samozřejmě, historky mně i baví ;) ale dostávám se do skluzu s vlastním „harmonogramem“. :) Nebo zjistíte, že soused, který vás dobíhal k moři (kde vám vlastně taky něco non-stop hučel do hlavy), najednou nevychází z pokoje. Tak na něj ťuknete a zjistíte, že by si měl zavolat doktora, když už má to cestovní pojištění. (A nohu jak báň, na kterou se nedá šlápnout). A pak se ho večer optáte, jak doktor dopadl. A protože vám je líto, že ze své dovolené tráví druhý den v osiřelosti, zase děláte posluchače. Well.. to všecko je fajn, ale co z toho plyne?
Duševní neděle se musí bránit zuby nehty.
Ostrými lokty. Často velmi na hraně sobectví. A nemělo by se s tím čekat na dovolenou, protože i tam zůstáváme stále stejní. :))
Ne, nechci na tom mnoho měnit. Raději toho přečtu míň a budu víc platná. I kdyby šlo „jen“ o potěchu druhého. Ale myšlenka duševní neděle zůstává. A je potřeba se za ni bít! ;)
Krásnou neděli i vám! J.
1 comment