Inspirativní: Skutečně MUSÍM, nebo si jen šlapu po štěstí?
Jsem si tak ráno vstala z postele a mezi ranní kávou a návštěvou toalety (no možná i krapet přímo na ní) :)) mě napadlo, kolik toho člověk dělá s pocitem, že musí, i když pravdou je, že nemusíme nic.
Myslíte, že "nic nemuset" je nepravdivá blbost? Pak se prostě pletete. ;) Ale jasně, jako na všechno se i na tohle dá dívat z několika úhlů. Jelikož se mi už při samotné úvaze nad tématem rozbíhá hlava všemi směry, zkusím si to rozdělit alespoň do dvou pólů:
- Myslím, že musím. Ale nikdo mi to za povinnost neukládá
- Nic nemusím. Ale za všechno si nesu následky.
Tyhle dva body vám zatím asi moc smyslu nedají, spíš si tak sama třídím v hlavě, z jakých směrů k tomu chci přistoupit. Ale rozeberme to! A začnu hned bodem 1. :)
Když musíš, tak musíš
Tak jo, existujou věci, který prostě dělat musíme. Jíst, například. Spát. Chodit do práce. Respektovat určitou společenskou hierarchii a zákon. Ale je jasný, že kromě některých, pro život zásadních věcí co máme všichni společné, je to o svobodě. Mám několik povinností - a následně mám spoustu možností a voleb, které jsem kompetentní dělat jen já samotná, sama za sebe a podle vlastního uvážení. Je čistě moje věc, jestli chci nosit hadry černý, nebo bílý. Jestli chci za manžela tlustýho, nebo tenkýho. Můj svět - můj byznys.
V tomhle se určitě všichni shodnem a připadá nám to normální a přirozený. Jenže! Zejména když se podívám na generace přede mnou, můžu s odstupem vidět řadu omylů, kterých se (zejména ženy) dopouštěly v domnění, že jde o toleranci, nebo soudržnost (Viz. předešlý článek) Ženy byly totiž od jakživa vychovávány tak, že toho (všeho) MUSÍ jaksi víc, než muži. Vzdát se vzdělání a kariéry, například. Udržet klid v rodině a zabezpečit chod kolem "rodinného krbu". Respektovat a ctít muže mnohem víc, než musí muž respektovat ženu, protože on je živitel rodiny, zdroj našich příjmů a tedy téměř "vlastník" celého našeho života.
Možná právě ta neblahá a nesvobodná historie žen může za to, že ještě dnes velká spousta z nás dělá věci, který nás sice nečiní šťastnými, ale pokládáme je za automatickou povinnost.
Tedy něco, co musím, aniž by mi to někdo za povinnost uložil.
Úkolujeme se teda samy, v domnění, že tak to má být a tak je to správný. Nakládáme si na hřbet, kterej se pod těma povinnostma někdy až prohýbá, nám už praská v zádech a jsme nas*aný na celej svět, kterej nám zrovna v tu danou chvíli vůbec nepomáhá. Pak máme tendenci hubovat, stěžovat si, nebo naopak tiše trpět a snášet "svůj úděl".
Úděl, kterej nám nikdo neudělil a "musy", co vlastně vůbec nemusíme.
Víte o čem mluvím? Hooolky holky. Spousta z nás si fakt, jak se říká, se*e do vlastního hnízda. Proč? Abychom následně čelily pocitům osamění, neporozumění, přemílaly si v hlavě jak nám nikdo nepomáhá a my hrdě stojíme, jak poslední mohykán za správnost?
Člověk opravdu musí jen velmi málo věcí. Ten zbytek je svoboda.
Svoboda nastavit si věci kolem sebe tak, aby mi vyhovovaly. Svoboda říkat druhým to, co cítím, tak jak to cítím, bez zbytečných omáček. Svoboda říct svému okolí co mi vyhovuje, stejně jako co mi nevyhovuje, s nárokem očekávat, že se mi dostane respektu. A pokud by se mi ho snad nedostalo, nebát se prostým a jednoduchým způsobem jednat tak, jak jsem si předsevzala, dokud to okolí respektovat nezačne. A ono začne. Ten respekt totiž začíná u nás samotných k sobě.
Nevím proč, ale chlapům ta svoboda jde tak nějak líp. Ale co kecám. Vím. Stačí znovu ten pohled do historie. Chlapi prostě svobodu odjakživa měli, zatímco ženy se v ní učí žít.
A tak vaříme 2 teplý jídla denně, každý ráno chystáme muži svačinu na celý den, necháme druhé, ať si na nás vylejou zlost a mlčíme, i když nám vře krev v žilách, protože necheme vyvolávat hádky. Zatímco děti druhý teplý jídlo schovávaj kytkám do květináčů, páč to jejich žaludek nedává, muž dává svačinu single kolegovi, protože mnohem radši skočí v poledne na meníčko, druzí si myslí, že nás mohou slovně "poblít" a nechápou, proč samy sebou tak moc pohrdáme, že neumíme říct prostou pravdu nahlas.
... pokračování příště. :)
