Jak být šťastnější #11: Zkus propojit upřímnost s laskavostí
Dnešní článek je tak trošku unikátní. Nebude totiž jen o tom, jak být šťastnější sám, ale i o tom, jak dělat šťastnější druhé. A někdy šťastnější druzí = šťastnější my samotní.
Řekla bych, že to, co člověk otiskuje do okolí, se mu nějakou formou vrací. Představuju si to tak, jako by byl svět a lidé kolem z modelíny, do které můžeme buď kopat, drápat a pak se dívat na nevzhledné díry a škrábance které jsme způsobili, nebo ji můžeme hladit a tvořit dotykem, vyobrazovat něco konkrétního a přínosného. A to nás potom obklopuje, takže tvoříme něco, co nám vrací službu svou existencí. Je na to příjemný pohled. Můžeme na sebe být pyšní. Proto si myslím, že šťastnější člověk je i takový, který umí dělat šťastnějším své okolí.
A jo, dnešní článek je stejně tak trochu i nejednoznačný. Protože nemůžu říct, že by platilo pravidlo, že být upřímný přináší do lidského života víc štěstí. Ano, pokud jsme upřímní sami k sobě. Na neschopnosti být k sobě pravdivý se štěstí stavět nedá. Ale i ne, pokud jsme rozhodnuti být upřímní k okolí.
Upřímnost, ctnost i zlost
Upřímnost neznamená nutnost sdílet se všemi všechno. Upřímnost je spíš rozhodnutí říkat věci a skutečnosti tak, jak jsou, jak je cítím a především – bez postranních úmyslů, v rámci těch informací, které jsem ochotna sdílet. To je upřímnost. Nikomu nemazat med kolem huby, nelichotit s nějakým cílem, nepřátelit se jen s vlivnými, nebo s těmi, ze kterých nám může vzejít osobní prospěch. Upřímnost znamená nenosit několik tváří, které střídáme podle toho, jak se nám to nejvíc hodí. Jo, člověk se jinak chová v práci a jinak se bude chovat na soukromém večírku s kámošema, to je jasný. Ale i v práci se můžu v rámci pracovních věcí (a informací, které je vhodné sdílet se svými nad- a pod-řízenými) chovat čestně a upřímně. No, zrovna prospěch to vždycky nepřináší. A proto obdivuju upřímný a čestný lidi. Ne vždy je jejich úspěch tak rychlý, a tak viditelný, jako úspěch „té druhé“ skupiny. Ale tím je pro mne hodnotnější.
S laskavostí nejdál dojdeš
Takže nevím jak s upřímností, ale třeba s laskavostí určitě nejdál dojdeš. Nikdo se na nás nebude zlobit, pokud k němu budeme laskaví. Laskavost určitě umí dělat naše okolí šťastnější a šťastnější okolí = šťastnější my. No a ve finále, umění být laskavý sám k sobě, nebýt na sebe přespříliš přísný, to nám dokáže do života vnést o kus štěstí víc.
Propojit upřímnost s laskavostí je něco, co se mi zdá nejvíc důležitý, a proto jsem tak i nazvala dnešní článek. On totiž existuje ještě jeden velkej nešvar, kterým je dělat z hrubosti a neomalenosti upřímnost a vlastní názor, na který je člověk ještě hrdý. V tomhle případě ale není na co.
„Hej! Seš kráááva!“
„Prosím??“
„Nic, jen jsem upřímná“.
Aha, díky moc, ale nikdo o to nestál. :)) Rozumíte, co mám na mysli? Můžu si o někom myslet, že je kráva. Je to moje právo. Ale není nutné s daným člověkem sdílet svůj názor, pokud nás nepojí blízký vztah a jde o slečnu na poště za přepážkou. Jednak se můžu mýlit, jde jen o můj subjektivní pocit, a můj pocit není důležitější než ten její. Pokud jí můj názor nezajímá, nebo se na něj vyloženě neptá, proč bych ji s ním měla otravovat život??
Kdyby se na něj zeptala, pak už je to o tom, jestli si zvolím lhát, což bývá běžnější volba, nebo si zvolím upřímnost. I v případě volby upřímnosti, však můžu propojit upřímnost a laskavost. Můžu vyjádřit nesouhlas s určitými rysy, postoji, nebo nespokojenost s její prací. To všechno se ale dá udělat tak, abych ji neurazila, nebo se nechovala jako hulvát. Jo, je to těžký, když už vás dneska sejmuli tři takový dacani a vy byste si nejradši vylili zlost, ne vyjadřovali laskavě svůj názor…
Ale přeci jen… Vzhlížejme k ideálům, ne? ;)
