Jak být šťastnější #12: Dávej jen tolik, kolik si můžeš dovolit ztratit |

Jak být šťastnější #12: Dávej jen tolik, kolik si můžeš dovolit ztratit

Štědrost určitě patří do vlastností charakterního člověka, který mě fascinujou. Štědrost a schopnost dávat, neobracet třikrát v ruce než věnuju, je pro mne synonymum určitý šlechetnosti a dobroty. Je krásný, když to lidi uměj. Nicméně, i štědrost má svá pravidla a měla by jít ruku v ruce s rozumem v hrsti. Ta opravdová se pozná podle toho, že jí ve výsledku nelitujeme, ať už je s naším darem naloženo jakkoliv.

Štědrost, blbost nebo obchod?

Mám pocit, že si lidi pletou, právě tu šlechetnost a dobré vlastnosti, s blbostí. Člověk se spálí, potká pár takových, kteří si neváží ničeho a hned má tendenci shrnout všechny dobré vlastnosti i snahy do koše, protože se nevyplácí. Ale přátelé, tady je zakopanej pes. Pokud se má vyplácet, není to ani štědrost, ani šlechetnost, ale byznys. Obchody přece děláme proto, abychom něco získali, nebo minimálně pokryli náklady, že? Opravdové dávání není byznys.

Rozdávání nebo investice?

Stejně tak je rozdíl mezi štědrostí a investicí. Investovat můžeme do činností nebo osob, u kterých čekáme návratnost. Když se nad tím zamyslím, ani na obchodu ani na investicích není nic špatného. I když obchod se štědrostí zavání spíše manipulací, investici vnímám jako něco velmi přirozeného , co je nezbytný například v dlouhodobých vztazích. Chtě nechtě, pravidelné dávání a štědrost ve vztazích (a nemluvím samozřejmě jen o materiálních věcech) nemůže z dlouhodobýho hlediska fungovat jen jednostranně, a funguje i na základě investic, který musej mít nějakou návratnost.

Takže o tý pravý štědrosti

Pravá štědrost a to skutečné dávání teda není ani obchod, ani investice, se kterými každý z nás operujeme na denní bázi a tvoří důležitou část našich životů. Pravá štědrost vylučuje rčení, že je člověk "hodnej až je blbej", protože tohle zjevně spadá to kategorie neuvážených investic.

Neuvážený investice jsou blbost. Nevýhodný obchody jsou blbost. Ale "dávání" nemůžeme litovat. A pokud snad litujeme, pak jsme to nikdy doopravdy nedali.

Proto je možná dobrý občas trochu zauvažovat nad vlastní motivací. Proč ve skutečnosti dáváme? Čekáme od toho něco? Pokud by se nám to nemělo vrátit, budeme litovat toho, že jsme to dali?

A tohle je štědrost. Dávat to, co dát skutečně chceme, s čím se z vlastní vůle loučíme. Děláme to pro druhého, protože chceme, nikoliv proto, že čekáme, že nám "aspoň poděkuje". Dávání je zadarmo. Pokud nad tím zauvažujeme, takovéhoto dávání, ani dobroty a laskavosti, nemůžeme litovat, protože jsme to uvážili a "pustili do světa" bez vidiny návratnosti.

Samořejmě, v praxi, v životě a v každodenním běhu je to zase o něco složitější, než na papíře. Ale řekla bych, že člověk si podobný principy může osvojit natolik, že se v nich bude pohybovat hbitěji a bez výsledných škod, lítostí a úvah "kdybych já bejval věděl..."

Dávej jen tolik, kolik si můžeš dovolit ztratit

Zjednodušeně, dávej jen tolik, kolik si můžeš dovolit ztratit. Buď ze svého nadbytku, nebo ze svého mála, nebo i snad na úkor toho, že budeš mít pár dní lehčí půst, jen aby se druhý najedl. Level šlechetnosti máme každej jinde a nikdo ho nemusí znát. Každopádně, když dáváš, je to definitivní, nadobro a bez očekávání. A pokud budeme umět dávat tímto způsobem, určitě budeme v životě šťastnější. Nezbyde totiž žádný prostor pro dodatečnou lítost, nesplněná očekávání, nebo pocit, že jsme vůči světu naivní a hloupí. ;)