Jak být šťastnější: #1 Umění snášet nepříjemnosti

Minule jsme se s Božkou sešly na půlhodinový kafe. Jako vlastních problémů mám dost, samozřejmě, ale když jsme ty kámošky... :) Poslechnu si co znamená, že "se jí ten život sere" a už má všeho plný zuby. No. Co by to asi mělo znamenat. Ťukla auto, dítě má chřipku, v práci nebudou prémie - ne že by se o to nezapřičinila sama. Co už. Tak si trochu zanadávala. A děje se něco? Já před už před svátky viděla všechny svatý díky spalničkám s komplikacemi, během rekordní doby jsem nějak stihla v pár dnech práci, kterou normálně dělám měsíc, doma jsme se pohádali kvůli blbosti a kdo občas neťukne auto. To naše má ještě pořád promáčklou střechu od závory v komerčáku. :) Je proto život měně šťastnější?

Lidský život se začíná diskomfortem. Tak si to vezměte. V klídku se plavíte na vlnách plodové vody, v bezpečném objetí matčiny dělohy, netrápí vás hlad, žízeň, zima ani vedro, matka je vám nejblíž, jak jen může být... A najednou BANG! Velký třesk. Konec malého, pokojného vesmíru a bolestný příchod na svět. Bolestný pro všechny. Matku - i dítě.

Diskomfort, tedy nepohodlí, do lidského života prostě patří, už od úplného počátku. A nevím jestli bohužel, nebo bohudílk. Každopádně čím dřív to člověk pochopí a dokáže vnímat jako prostou součást života, tím dřív se stane šťastnější tam, kde zrovna stojí nebo leží. :) Stejně jako neexistuje porod bez bolesti, odloučení beze slz, pády bez modřin, neexistuje ani život bez nepříjemností.

1. Život nikdy nebude ideální

Protože život sám o sobě není ani černý, ani bílý, ani barevný. Nemá žádnou příchuť ani vůni. Život prostě je takový jaký je a to jak ho vnímáme, je záležitost ne života samotného, ale našeho vlastního čichu, zraku, nebo chuti. Stručně a jasně řečeno, kvalitu, barvu i chuť života určujeme my samotní a naše schopnosti vidět, vnímat, nebo cítit. Takže jo, život nikdy nebude ideální. A jo, příčina taky nikdy nebude v něm samotném. Život je veličinou neutrální. Příčina je v nás samotných a v tom, jaký mu (na základě našeho zraku) určíme barvy. A pokud se umíme smířit s tím, že nikdy nebudeme dokonalí my, musíme se umět srovnat i s tím, že nikdy nebude dokonalý ani život sám. Protože my nedokonalí jsme ti, kteří definují jeho obsah.

2. Na kamínek v botě ještě nikdo neumřel

Když teda víme, že k životu patří i diskomfort a že původem diskomfortu jsme my samotní, je třeba si říct i to, že na trochu nepohodlí ještě nikdo neumřel. Což je fajn vědět, ne? :) Kamínky v botě do života patří, stejně jako nějaká ta tříska v dlani. Takže není třeba vyvádět, když se nějaká ta nepříjemnost stane zrovna nám. Stávají se každému, to vám garantuju. :)) A co není na smrt, na to se neumírá. Na to je třeba vždycky - a do poslední chvíle myslet. Pomáhá to jako prevence proti sebelítosti.

Pokud chci porodit dítě, musím projít určitou bolestí a diskomfortem. Nepomůže mi ani plakat, ani si stěžovat, ani snaha svalit odpovědnost na někoho jinýho, že jo. Můžu to teda zkoušet, ale nemyslím si, že by mě to někam mělo posunout. A nakonec se porodu stejně nevyhnu. Musím to dát a musím to dát já samotná. Protože některý karty jsou prostě jasně rozdaný. Stejně tak v životě funguje i řada jiných věcí, od těch nejmenších až po ty závažnější, ale když pochopíme princip, bude se nám žít mnohem líp a budeme šťastnější.

3. Diskomfort do života patří

Přijmi to, ber to jako fakt, nedělej z toho vědu a nesnaž se to zveličovat. Budeš o dost šťastnější. Nesnaž se to nutně analyzovat, hledat příčinu, nebo to někomu dávat za vinu. Vzpomeň si na kamínek v botě. Podstatné je si sednout, kámen vyhodit a pokračovat v chůzi. Cokoli už budeš dělat navíc, jen zdržuje a vyčerpává.

A klasická otázka pro čtenáře závěrem. :)