Inspirativní: Jak nežít v depresivním světě, i když nemáš moc na výběr
Je spousta věcí, kterou máme v životě ve své moci a jen ve svých vlastních rukou. Člověk ovlivní a dokáže téměř cokoliv, co si usmyslí. Jen musí mít dostatečně silnou motivaci a výdrž. Nicméně je i spousta věcí takových, se kterými se nedá dělat nic. A o těch bych chtěla mluvit dnes. Nenaděláš nic, jestli prší a ty chceš aby svítilo slunce. Nenaděláš nic, jestli máš oči modrý a ty chceš od přírody černý. Nezměníš druhého člověka, pokud se on sám změnit nechce.
Kdesi jsem četla, že není špatného počasí. Je JEN POČASÍ. Když sněží, půda odpočívá, když prší, čerpá vláhu. Když svítí slunce, zrajou plody a na všem je prostě něco dobrého.
Nabízí se jednoduchá úvaha, že když kolem nic dobrého nevidíme, neznamená to, že kolem nic dobrého není, ale že my nic dobrého nejsme schopni vidět. Jako s tím počasím. Kolikrát už jste si řekli: "Fuj, to je dneska venku hnusně?" Přitom co je hnusnýho na tom, že se ti okurky zalejou samy? :)
Jasný, chápu to, dělám to taky. Ale o co by byl život lepší a pozitivnější, kdybychom uměli hledět na pozitiva?
Depresivní zprávy
Když jde o počasí, jde ještě celkem o houby. Ale co když se na na nás valí samé depresivní zprávy? Umřel Karel Gott, taky sousedka od vedle, vypukla Coronavirová epidemie, která kosí zástupy, doktor ti oznámil závažné zdravotní problémy. V politice korupce kam se podíváš, v krimi-zprávách se dozvíš, že vrazi už řádí i v tvojem malým městě, plánuje se zdražování, valí se na nás ekonomická krize... Do toho ti v práci řeknou, že je potřeba větších výsledků, jinak tě vyměněj.
Nic moc život. Nic moc svět. Jeden by si i položil otázku, jak v tomhle hnusu žít.
Ono to ale vážně není tak horký. Ono to prostě je, jaký je, a samotný fakt, zda budeme žít ve světě barevným nebo černobílým, určuje způsob JAK se na věci kolem díváme a NA CO se díváme nejčastěji.
Když se vrátím k tomu počasí... Zrovna nedávno jsem přemejšlela, že mě fakt nebaví poslouchat, jak sucho ničí úrodu a zbavuje nás zbytků vody. Jak déšť devastuje záplavami a úrodě to nepomůže. Jak se sníh zmiňuje pouze ve spojení s kalamitami a nadáváním na "silničáře". Jako dopytle, fakt si aspoň někdy nemůžu poslechnout jak nám krásně zrajou třešně, nebo jak se zalily ty (zmiňovaný) okurky?
Proč milujeme depresi?
Přemejšleli jste někdy nad tím, proč tak milujeme depresi? Proč si potřebujeme sdělovat, co se kde stalo strašnýho, jak se kde objevilo co děsivýho nebo co všechno z říše zla se nám dnes a denně může seběhnout pěkně "LIVE"? Já fakt nevim (a radši nebudu přebíhat z jedný úvahy do druhý), ale i kdybych na to nepřišla, s postupujícím věkem jsem si vytvořila několik zásad. S postupujícím věkem jsem asi i čím dál ostřejší v jejich dodržování. A tak se snažím (a někdy se mi i daří :)) nežít v depresivním světě.
Prostě nezájem!
Depresivní zprávy neberu. Prostě nezájem. Nezájem, kde kdo umřel a koho jsem určitě znala. Páč neznala a dost dobře se dočkám i toho, až znát budu, takže dej mi svátek. Sněhový kalamity? Nezájem. Jezdim opatrně a těším se na bobovačku. Však jsi magor abys jezdil na letňákách po ledu?
Statisíce umírají na epidemii? Nezájem. Statisíce umírají na rakovinu, chřipku nebo alkoholismus. Bohužel. Chovám se zodpovědně, ale vážně si neplánuju už dopředu kopat hrob, do kterýho dost možná spadnu spíš na smrt z vyděšení než na koronavirus. Rozumíte, co mám na mysli?
Jak nežít v depresivním světě?
Když nechceš žít v depresivním světě, nedovol svému okolí, aby ti z tvého světa udělalo depresi.
Hledej pozitiva. Všude a na všem. Na dešti vláhu, na sněhu možnost stavět sněhuláka, na katastrofách možnost ukázat soudržnost a lásku k bližnímu. A když už jsme u depresivního světa... Žil bys snad raději za dob socialismu, jako Milada Horáková? Nebo v období druhé světové války, jako Žid? Tohle (!!) je totiž depresivní svět, ale i přes jeho krutost v něm ty nejúžasnější osobnosti dokázaly šířit radost a hodnoty.
Svět je krásný místo. Plný dobrejch lidí. Na to se soutřeďme, k tomu se přidávejme a to se stane naší realitou.
