Jak poznáte, že jste REBEL! :) (I bez testu)

Moje povaha patří k těm "lehce temperamentnějším". Umím být emotivní i impulzivní, umím se naštvat až vytočit, ale zakládám si i na umění zklidnit se, mít rozum v hrsti a dokázat být racionální a logická. Na druhých lidech nemám ráda sebejistý pocit vlastního přesvědčení, že mě znají, zejména když jsme se v životě setkali jen povrchně, pracovně, nebo jako známí. Ale samozřejmě i tak se stane, že potkám spoustu lidí, kteří si myslí, že jsem hloupější, emotivnější, nebo nezralá. A nemá smysl jim to vyvracet. Ze všech lidí, které mám kolem sebe, každý zná jen část mého charakteru. (A vlastně, v tomto nejsem žádný unikát, máme to tak všichni). A ti ho znají nejlíp a do největší hloubky, kteří mi jsou nejblíž, samozřejmě.

Každopádně, mám celkem velkou dávku sebereflexe. Ať už na mne má kdokoli, jakýkoli názor, beru ho alespoň na chvíli v úvahu. Někdy ho zavrhnu rovnou, jindy nad ním přemýšlím déle a občas je na něm i něco pravdy, kterou si snažím vzít k srdci. Tak jo, zní to všecko tak knižně idylicky... Samozřejmě že jsou občas někde zádrhele. Ani tím se v ničem neodlišuji od ostatních. :))

Promiňte obšírný úvod do charakteru :))) ale chtěla jsem vám přiblížit, jak se to stane, že přemýšlíte o tom, zda nejste tak trochu rebel. :))

Tak si tak plujete životem s podobnou náturou a fixací na fakt, že věci se mají dělat správně. Že lidé mají mluvit pravdu. Za odvedenou práci se má dostat zaplaceno. Sliby se mají dodržovat. Jo, nikdo nejsme dokonalý. Všichni děláme chyby. Ale někdy čeho je moc, toho je příliš. Jako minule, když jsem řešila s XY záležitosti ohledně YZ a tak nějak s kapkou dopálenosti (ale samozřejmě ve vší slušnosti) jsem si trvala na svém, protože "to moje" stále ještě v dnešním světě platí za normu, ke které vychováváme své děti. A pak mě napadlo:

*"Asi je dost s**u, že?"*

Ne, opravdu si nelibuji v podobných situacích. Ano, opravdu chci klid a nohy v teple. Ne, skutečně nemám ráda konflikty a nejraději bych se jim vyhnula. Ale to by mi pak nezbylo než ustupovat, ustupovat, ustupovat.... a hranice kam až se člověk může nechat zahnat, je neomezená. Do blázince? Na hranici absurdity? Na mizinu? Do krajin, kde "hodní" otročí "zvyklým", protože se nechtějí hádat? Tak to teda ne.

V dnešní době je hrozně těžké, někoho šokovat. Rozpoutat kontroverzi nebo pohoršení je téměř nemožné.

Tuto pravdu budou mít ověřenou zejména umělci. Tam, kde před padesáti lety bylo snadné v lidech budit emoce, rozdmýchat debatu, vzbudit pohoršení... to dnes s nikým ani nehne. Negativních emocí a hrozivých pravd jsou všude kolem hrsti. Mnoho z nás už je tak znechucených, že už se snaží spíš nevnímat, než se nechat dál znechucovat. Takhle běží svět. Boj s větrnými mlýny. A přesto stále učíme své děti, že lhát a krást se nemá, že mají myslet na druhé, že mají chodit ze školy včas a když nám něco slíbí, tak to dodržet. Že za dobrou práci dostanou dobrou odměnu a tak dále a tak dále.

Ale pokud byste si na podobných principech chtěli trvat i v dospělosti, nejspíš to nebudete mít moc lehké.

Na druhou stranu...

Tady je ta kontroverze. A možnost být rebel i revolucionář. :))

Snažit se, aby některé principy nadobro nevymřely. I když vám druzí řeknou, že "tohle je přeci běžná praxe". Využít, nedodržet slovo, sám sebe obohatit a "běžná praxe"? Ticho, protože ...no, sice je to pravda, ale ještě si ji nikdo nedovolil říct nahlas? Ne, děkuji. Ne se mnou.