Jak se smířit se smrtí a životními ztrátami

V minulých dnech jsem na sítích zveřejnila výzvu, ve které jsem čtenářům dala možnost zaslat mi námět na psaní. O čemkoliv. Podnětů se sešlo dost, veřejně i ve zprávách, a některé z nich byly plné hluboké bolesti. Přemýšlela jsem o všech, za všechny jsem ráda, i když to pro mne znamená přemýšlet o věcech neveselých… Na druhou stranu jsem přesvědčená o tom, že věnovat se víc i vašim tématům, mne víc propojuje s vámi – a věnovat se víc reálným tématům (i když třeba nepříjemným) mne víc propojuje s realitou. A to je myslím v životě důležitý.

Jak se smířit se smrtí a umíráním

Hned na úvod jsem si vybrala téma asi nejtěžší a nejvážnější ze všech zmíněných. Ne proto, že bych v něm byla nějak výjimečně zkušená. Už vůbec ne proto, že bych se cítila fundovaná někomu v tak bolestivé etapě života radit. Spíš proto, že podobné téma trápí i mne. Vlastně myslím, že všechny z nás, ať už tomu v mysli dáme či nedáme prostor. Téma, kterému se dříve nebo později nevyhne nikdo z nás.

Dá se smířit se smrtí?

Vaše otázka zněla „jak se smířit se smrtí“. Pozměnila bych ji. „Dá se se smrtí vůbec smířit“? Osobně s ní smířená nejsem. Ani s tou vlastní, ani s úvahou že bych měla ztratit blízkou osobu. Děsí mě to a určitě se to nebude týkat jenom mne samotné. No, děsit mne to může, že. Ale až to přijde, nezbyde mi než to přijmout. Na jednu stranu, možná je zbytečné se podobnou myšlenkou zaobírat, když vám je dvacet, třicet let… Co jsem vypozorovala, tak čím starší člověk je (třeba moje babička), tím srovnanější je s podobným tématem a bere ho jako nutnou součást života, ke které směřuje i on. Možná věk sám o sobě některá témata činí snazšími.

Přijmi svou bolest

Co se týká ztráty a bolesti kterou přináší, jsem přesvědčená, že nejvhodnější možná verze je přijmout všechno co se děje jako fakt. Nepřemýšlet nad tím. Prožívat to, i když nás to drásá. Nechat emoce vyplouvat na povrch a brečet a brečet až dokud se to jezero smutku v nás alespoň o trošku nezmenší. Dovolit si prožívat všechno, co se o nás pokouší. Výčitky, vztek, zlost, pocit křivdy nebo bezpráví, pokud šlo o člověka, který ještě rozhodně umírat neměl. Lítost, stesk, smutek, pokud šlo o člověka ve vysokém věku.

Nemusíme všemu rozumět

Každý z nás čas od času zažívá období, kdy by hrozně moc chtěl všechno kolem nějak pochopit, v naději, že se pak jeho bolest stane snesitelnější. Řekla bych, že smrt patří mezi podobné situace. Smrt, nevěra, rozvod… Bohužel některé věci nemají vysvětlení. Nedá se porozumět tomu proč jsou lidé smrtelní. Proč všechno, co žijeme a máme, musí jednoho dne skončit. Nedá se pochopit proč někdo zradil naši důvěru. Možná se to ani chápat nemá. Dá se to pouze akceptovat nebo případně věřit, že smrtí nic nekončí.

Na některé věci nebudeme nikdy připraveni

Na ztrátu nebo duševní bolest člověk nikdy nebude připraven a nikdy se nedostane do stavu, ve kterém by se mu přijímala snadno. Pokud by se mu to snad nějak povedlo, tak jen k vlastní škodě. Řada lidí se snaží nějak vnitřně obrnit už předem (cynismus, sarkasmus) nebo řeší věci sebe otupováním (alkohol a podobně), ale i tahle cesta má své ztráty. Možná větší než varianta „přijmout a obrečet“. V určitém slova smyslu z nás udělá méně citlivé na bolest, jenže tenhle chleba má i druhou kůrku. Citlivost se snižuje i v pozitivním slova smyslu a člověk je imunní i vůči radostem, štěstí a pozitivním pocitům.

Upřímně soucítím, pokud právě procházíš těžkým obdobím a ztrátou blízkého člověka. Upřímně doufám, že až tím budu procházet já, najde se někdo, kdo bude soucítit se mnou a podrží mě. To, co by nás obě mohlo povzbudit je možná uvědomění, že život je o ztrátách a nálezech. Že když se naučíme ztrácet, budeme i objevovat nové. Že život je i o umírání, a přesto stále je a bude krásný. Zase. Znovu. Pořád. Že nic, co vlastníme a milujeme nám ve skutečnosti nepatří navěky. Proto žijme na maximum všechny okamžiky, dobré i zlé, a v případě ztráty nezapomínejme na to (a na ty) co ještě stále máme.

S láskou J.