Tak tohle se snadno poví, ale v reálu je to kapku složitější. Blížící se Vánoce jsou sice „svátky klidu“, ale z televizních novin víme, že stoupá procento sebevražd a zadlužených domácností. Proč? Zamyslela jsem se nad tím v dnešním článku.
„Jsem šťastná tak jak jsem“, asi není ničí permanentní stav. V mém případě jde o životní moudrost, ke které jsem postupně došla. O které vím, že jako jediná může být receptem, na opravdové štěstí. Která se mi možná nedaří úplně, ale věřím, že má smysl o ni usilovat. Jak však koresponduje s tím, co vidíme kolem sebe?
Vůbec. Časopisy, reklama, nebo šoubyznys nám denně servírují vlastní defenici štěstí. Když budeme vypadat takto, až si koupíme tamto, nebo až budeme mít takovou životní úroveň jako tito. Žena musí být krásná, štíhlá, ideálně nestárnout, netloustnout, po dětech se rychle zase dostat do formy. Manželství by mělo vypadat tak, jako reklamy na pojišťovny, kde pocit idylky umocňuje ještě psíček před domem, dovádějící v záři slunce. (Pff). Nemůžeme být šťastní, dokud neuvidíme všecky ty exotické krajiny, které nám prezentují cestovní kanceláře.
Ale jedna hlavní vlastnost lidská je, že se z nějakého důvodu srovnáváme jen s těmi, kteří se nám zdají „lepší“. Bohatší, úspěšnější, krásnější. Vtipnější, chytřejší, sebevědomější, zcestovalejší, atd. atd. Úspěch druhých je zároveň malým, žárlivým píchnutím u srdce. Chceme to taky. A myslíme, že dokud to nebudeme mít, nebudeme šťastní. Problém je, že zvenčí se k nám dostanou jen prezentovaná fakta. To znamená, že nikdo nebude poukazovat na vlastní nedostatky, selhání nebo problémy. Tak vlastně žijeme v jakési iluzi, kterou ve skutečnosti nežije nikdo v realitě a všichni mají tendenci se trápit touhou po něčem, co nikdo nemá.
Samozřejmě, nechci tím říct, že člověk nemá snít, toužit, nebo usilovat o něco víc ve svém životě. Ale myslím si, že by to nemělo pramenit z pocitu neštěstí, nebo nedostatečnosti. Co kdybychom se naopak začali srovnávat s těmi, kteří jsou na tom hůř, než my? Kdyby denně v reklamách běžely obrázky dětí v Africe, s hladem nafouknutými bříšky. Spoty z války v Afghánistánu, Sýrii, kde každý den lidé přicházejí nejen o střechu nad hlavou, ale i o své blízké? Informace o tom, jak žili lidé o sto a více let před námi, co všecko měli či neměli k dispozici pro život? Jsem přesvědčená o tom, že by z nás byli jiní lidé. To, co nám totiž denně svět hučí do hlavy, nás výrazně (de)formuje a má velký vliv na náš vlastní pocit štěstí. Chceme ale, aby náš pocit štěstí ze života definovaly reklamy, které jsou vlastně jen další touha po zisku někoho druhého?
Zvlášť o Vánocích můžou podobné pocity neštěstí a nedostatečnosti u různých lidí gradovat. Jakkoli je svět zaměřen na pozlátko, existují i chudí a nemocní. Lidé, kteří se pod tlakem médií a předpokladem Vánoční idylky cítí ještě hůř, než obvykle. Vztahy nejsou nikde ideální. Rizikovou skupinou jsou i děti a teenageři, kteří ještě nemají velké zkušenosti se životem.
Řešení? Umět být spokojená sama se sebou. S tím jaká jsem, jak vypadám, jak vypadá moje rodina i stav bankovního konta. Uvědomit si, že to, jací bychom měli být, nám často nalévají do hlavy druzí – zejména prodejci a mediální svět. Srovnávat se ne s těmi, kteří jsou na tom z našeho pohledu líp. Ale s těmi, kteří nemají nic. A i tak by byli šťastní, hlavně kdyby nepřišli o vlastní děti kvůli hladomoru, nebo válce.
Mějte se rádi, mějte rádi druhé a udělejte si na ně i v čase předvánočního shonu čas. I vnímáním jeden druhého, můžeme zabránit nejhoršímu – ke kterému se čas od času někdo uchýlí jako k řešení.
Co si o podobných věcech myslíte vy?
Těším se na commenty
Jana ❤
