Když se vám splní sen...
Když se vám splní sen, něco z vašeho života navěky zmizí. Zemře. Odejde. A zbyde velká, prázdná mezera. Její velikost je úměrná velikosti onoho "hýčkaného snu". Vlastně bych neměla říkat že "něco" odejde. Je to prostě ten sen, který už není.
Je fantastické a skvělé, že se stal realitou. Splnil se. Tedy už není snem. Změnil svůj stav, podobně jako svobodná žena na vdanou. Stal se něčím jiným. Ne, nebojte se, že dnešní post bude strašidelný a depresivní článek o černých dírách. :)) Mám v úmyslu vyzvednout úplně jinou myšlenku. Jako vždy je pozitivní. Ale k tomu potřebuji nejdříve popsat právě to, čím jsem začala.
Motivační masírka
Mám fakt ráda kvalitní, motivační články. Ale taky mám pocit, jako by se z "motivace" stával nějaký druh byznysu, který prodává iluze, že všecko je možné a těží právě z toho, že 99% lidí se to nikdy nepodaří uvést v reál. Ti pak dál hltají svět iluzí o tom, jak se stanou druhým Billem Gatesem a uzavírají kruh motivační masírky, která nepřinese nic konzumentům, ale dost producentům.
Já si nemyslím, že všecko je možné. Nemyslím si, že každý kdo se na něčem dře do úmoru, musí nutně uspět, jen proto, že tomu věří. Kdyby to šlo, pak motivační hlášky nikdo nečte, protože jich není třeba a my si žijeme a plníme své sny. Všechny.
Lidi umí věřit vážně hloupým věcem. A někdy sní o čemsi, co by je ve výsledku stejně šťastnými neudělalo.
No, tak prostě o motivačním balastu, který je někdy vážně mimo.
Ale pozitivní přístup a motivace jako taková, je věc pro lidský (úspěšný a šťastný) život esenciální nutnost. Potřebujeme snít, toužit, věřit i usilovat.
I to nás odlišuje od zvířat. Motivace, sny a touhy nejsou záležitosti pudů, ale záležitosti rozhodnutí. A když člověk věří správným věcem, umí se kontinuálně motivovat, nenechá se odradit, ale znovu a znovu pozitivně nahlíží na svůj sen, může uspět a ten sen si nakonec splní a prožije.
P.S. MŮŽE, neznamená že MUSÍ.
Tak jsem chtěla ke všem zníněným věcem opět přistoupit nějak s odstupem. A říct, že i ono "splnění snu" vás o něco nakonec připraví. Což je fakt.
Představuji si sen jako takové batolátko v plenkách, které si pipláme a snažíme se ho nechat vyrůst do kýžené podoby. Do plnoletosti. A jakmile se tak stane, sen se stal realitou a svým naplněním od nás nakonec odejde. A po vší té dřině, usilování, snaze si doplňovat novou a novou motivaci... stejně nakonec zažíváme jakýsi druh ztráty a prázdnoty. Určitě víte o čem mluvím, ať už v menším, či větším měřítku jsme si podobnou věc nepochybně zažila každá.
A díky tomu se mi teď může podařit vypíchnout, podtrhnout a snáz akceptovat myšlenku, kterou pro nás většinou není lehké přijmout:
I cesta může být cíl.
Upravila bych na "nejen že může, ale i JE". Cesta je cílem stejně, jako její cíl. Cesta je cílem stejně jako sbírání drobných i větších cílů, po jejím okraji.
A tohle uvědomění by v nás mělo zmírnit lítost nad sny, které se možná nesplnily. Protože vlastně není nesplněných cílů, pokud vnímáme cestu jako stejně důležitou. Stejně tak bychom si měli více umět užít přítomnost, namísto zběsilého hnaní se vpřed, na vysněné území. Umět si dopřát radost a jásot nad splněným snem, ale nepokládat "splnění" za jedinou prioritu. Protože si uvědomujeme, že i to splnění od nás něco odejme. Právě tu touhu, motivaci, cíl, smysl v cestě vpřed. Nezoufat si, pokud je něco nedosažitelné.
A když jedno "dítě" vypipláme, pustíme se do dalšího. Ne proto, aby se stalo dospělým. Ale proto, abychom si s ním mohli užívat přítomnost. To, že je s námi teď a my můžeme sledovat jak roste, dělá první krůčky, zažívá první pády. Až nakonec dospěje a odejde.
Stejně tak znovu sníme, toužíme, věříme a usilujeme, až nakonec dosáhneme. A pak znovu. A nebo taky ne, ale to vůbec nevadí. TEĎ je stejně důležité, jako POTOM. Usilovat a toužit je stejně důležité, jako dosahovat a mít, když se vám splní sen.
