Láska bez podmínek?
Dnes jsem se pustila do tématu bezpodmínečná láska a "mytologie" :)) Citáty jsou fajn a já sama je mám ráda, ale přátelé, všeho s mírou. Hlavně co se interpretace týká. Všichni milujeme prohlášení typu „Jsem jaký jsem a komu se to nelíbí…“ nebo „Ti praví přátelé mě mají rádi takového, jaký jsem“. Podobná moudra aplikujeme nejen na sebe sama ve smyslu osobního rozvoje (ze kterého se tak stává zkamenělina), ale i do vztahů přátelských a potažmo do partnerského života. Ale má to reálný základ?
Nerozčiluje nás snad, když se k nám někdo chová sobecky? Když se neumí, nebo nechce přizpůsobit, vyjít vstříc i našim potřebám? Jak moc budeme takového člověka milovat? Já dvakrát ne, přiznávám bez mučení. A je to tak naprosto normální a naprosto přirozené. Víte proč? Protože bezpodmínečná láska neexistuje.
Bezpodmínečnou lásku je možno dát dětem do tří let. Do tří let totiž dítě nevládne autonomií. A od tří let výše už jde o podmínky. Co ano, co ne, co je v normě a co je za hranicí. Co člověk to odlišné hranice a celý dospělý život jde o snahu (větší či menší) své hranice sladit s ostatními, v rámci spokojeného soužití.
...
...
Mýtus č.1
Mám právo být milován takový, jaký jsem.
No, když to hodně zjednoduším, jestli jsi debil, nikdo tě milovat nebude a na tvoje vnímání vlastních práv se ti také vykašle. I ty zpravidla miluješ věci, které tě nějakým způsobem obohacují, těší tě, vnáší ti radost nebo smysl do života, atp.
Mýtus č.2
Nemusím se měnit. Jsem jaký jsem a když se ti to nelíbí…
Toto vlastně není až tak úplně mýtus. V podstatě je to pravda, pokud i počítáte s tím, že se to lidem líbit nebude a raději se vám obloukem vyhnou. Pokud ovšem žijete v domnění, že vy se měnit nemusíte a ostatní to musí akceptovat, pak zůstáváte ve velikém omylu.
Mýtus č.3
Láska si neklade podmínky.
Hloupost. A ani vy nemilujete bezpodmínečně, když se nad tím upřímně zamyslíte. Pokud vám někdo stále dokola bude rýpat ve starých jizvách, z lásky brzo nezbude nic. Je proti přírodě milovat něco, co mi škodí, nebo ubližuje. Stejně tak nemilujeme věci, které jsou nám k ničemu. Ty jsou nám zpravidla lhostejné.
A tak je pro udržení lásky ve vztazích nutné, nezaměřovat se pouze na sebe a svá práva, ale zaměřovat se na druhého a na to, čím pro něj mohu být.
I z této strany to má samozřejmě nějakou mez. Ale to už se nazývá kompromis.
Co si o bezpodmínečné lásce myslíte vy?
Troufám si tvrdit, že všechny 3 mýty jsou pravda. A autorka jaksi je mimo.
Základem však je, hlavně s prvními dvěma pracovat – pokud nebudu pracovat sám se sebou a zůstanu jaký jsem, nikam se nedostanu …
Třetí mýtus je vlastně o tomtéž – bud mám někoho rád bezpodmínečně, nebo ho mám rád o ty podmínky méně. Je to i otázka kompromisu. A pokud nás ten kompromis tlačí jak kamínek v botě, pak si buď zvyknu, nebo kamínek vyhodím… V partnerství, jakémkoliv, buď změním sebe, či své vnímání, nebo partnera…
Děkuju za názor. Asi jsem to málo rozepsala a také je třeba vnímat z článku mírnou nadsázku… ;)
Samozřejmě, všechny 3 mýty jsou pravda, do určité míry. Ale bezpodmínečná láska skutečně neexistuje. Nelze tvrdit „jsem jaká jsem“, ubližovat druhému, nechtít se měnit a čekat, že mě za to bude bezpodmínečně milovat. To je to, co jsem chtěla článkem říci.