Mám svůj svět, řekla bych od malička.
A vlastně není jen jeden. Moje světy, jsou jeden jako hluboký kořen, druhý jako rozvětvená koruna téhož stromu. Ten jeden je snazší znát, trčí totiž nad povrchem, ten druhý je někde hluboko zahrabanej a ne všichni se k němu dostanou.
Ať už větve nebo kořeny, dlouhou dobu jsem si myslela, že všechny stromy by si měly bejt podobný. Aspoň podobná vejška, šířka, nebo schopnost ustát "větry" :)) a nenechat se vyvrátit že země. Nevím kde se v člověku bere ta potřeba zapadnout a splynout. Možná není z nás samotných, ale je nám od školky vnucována?
Stárnout je skvělý. Když to člověk "dělá správně", a když má aspoň trochu štěstí, daří se mu odkrejvat úplně jiný levely svobody, hodnot a štěstí. Uvědomí si, že nemusí bejt zrovna jako topol, že jsou i nízký dřeviny, který sice hlavou nečechrají mraky, ale zase líp cejtí vůni země. Dostane odvahu být dřevinou se vším, co to obnáší, namísto plýtvání silami snahou připodobnit se topolům... A naopak, samozřejmě.
A tak si žiju ve svých světech. Je mi jedno, jak se prej maj chovat ženy mýho věku. Neplánuju se oblíkat podle cizí soudnosti. Nechci se hrbit jen proto, aby se někdo necejtil příliš nízký. Ale nebojím se ani ohnout, když mi něco upadne. Třeba ve sprše mejdlo. :))
A jo, není to sranda, ve světě v kterým od vás někdo konstatně něco očekává. V práci. V rodině. Mezi známými. A pak, když čekáte vy... Vám vrchovatě nase*e do klína. ;)
Buďte samy sebou, holky. Nebojte se toho a nestyďte se za to, protože Vy jste to nejvíc, co v životě máte, i to nejvíc, co můžete druhým dát. Ale dávejte s rozumem! ❤️
