Jak být šťastnější: #5 Nesrovnávej svůj život s druhými
Mám takovou novou teorii, a to že nesrovnávat se s druhými, nebo neporovnávat svůj život s životem druhých, je pro nás tím obtížnější, čím více "časosběrných dat" máme k dispozici. Jo, zas mám na mysli věk. Když to prostě řeknu jednodušším způsobem, tak čím jsme starší, tím víc toho máme za sebou a tím víc reálných faktů, zážitků, zkušeností a všeho ostatního, co jsme byli schopni nashromáždit, máme k porovnávání.
V nižším věku jsme řešili, kdo má lepší oblečení, telefon, rodiče... :))) A samozřejmě, i tohle porovnávání umí položit "parádní" základ pro trauma. (Pro zbytečné trauma, nutno podotknout). Z některých věcí člověk vyroste a tak by i šlo propadnout falešné iluzi, že čím je člověk zralejší a starší, tím méně se potřebuje srovnávat. No... a jo. Ale jen v určitých věcech.
Mimino, nebo adidasky?
Už asi vážně nemáme potřebu řešit to, že si Božena z kapesnýho koupila nový adidasky, zatímco my chodíme pořád v těch samejch, sešmajdanejch (a levnějších) pumách z loňska. Srovnávání ale nabírá jiných a záludnějších rozměrů. Točí se méně kolem konkrétních produktů a "materialismu" jako takového, a zasekává se na životních milnících. Hloubka bolesti, kterou to ve výsledku přináší, se ale určitě nedá srovnávat s lítostí nad starejma keckama. Když přijde na to, že všechny kámošky už maj mimino, zatímco vy souložíte jak o život (a už z toho nemáte ani radost, ani nic jinýho), hysterčíte s umělým oplodněním (a zápasíte s myšlenkou, že snad místo do období těhotenství přejdete rovnou do přechodu), je těžký se nesrovnávat. A je těžký se rozplývat nad ratolestmi všech okolo a sama žádné nemít.
To mimino se hodí jako skvělej ilustrační příklad, ale mám na mysli i řadu jiných, životních milníků. Některé definuje příroda sama, jiné nám diktuje společnost, ale většinu z nich si pro sebe "pleteme" sami. Pojí se s věkem, s konkrétním rokem, s našimi původními představami o životě... A střet s realitou prostě nemusí zrovna ladit. :))
Řekla bych, že o tomhle je vlastně krize středního věku. O pocitu, co všechno jsme měli mít už dávno 3x za sebou, co jsme už měli aspoň jednou zvládnout a co ještě zvládnout a stihnout chceme.
Jsme to my samotní, kdo na sebe klade řadu různých požadavků a možná to není úplně přesně "srovnávání se s druhými". Nicméně, kdybychom žili na pustém ostrově, 90% těchto potřeb by pro nás ztratilo význam jen proto, že nás nikdo nevidí. Nebo že my nemáme potřebu dívat se na někoho druhého.
Většinu všech těch věcí, samozřejmě všichni dobře víme. Ale je důležité si je často opakovat a připomínat. Protože hluk života má tendenci je z nás vytřásat a snaží se nás přesvědčit o opaku. Nicméně, ty jsi svobodná. Což v sedmi bodech může vypadat třeba takto:
7 zákonů svobody
- Nejsi horší, než muž. Nejsi ani lepší. Jsi odlišná. A odlišné není možné srovnávat.
- Nejsi stará. Ne pro toho, kdo je ještě starší. A nikdy jsi nebyla mladá. Pro všechny, co byli mladší než ty.
- Nemusíš mít děti jen proto, že vlastníš reprodukční orgány. Nebudeš ani menší, ani horší ženou, pokud děti mít nebudeš.
- Nepotřebuješ ke štěstí to, co mají druzí, tehdy, kdy to mají druzí. Každý z nás potřebuje něco jiného, v jiném čase.
- V životě není třeba ani nic významného stihnout, ani nic významného zažít. Všednost je někdy víc než extremismus a i málo je víc, než nic.
- Není všecko zlato, co se třpytí. Nejsou všichni takoví, jak se zdají a všichni nemají všecko, co se tváří mít.
- Kvalita života není ani v počtu let, ani v intenzitě zážitků. Život je prostor v kruhu, ne úsek na přímce.
Třeba tak. V sedmi bodech. Tak na to holky myslete. ;) A já to zkusim taky.
A otázka závěrem: Je něco, co tě v dnešním článku oslovilo? Pokud ano, ráda si to přečtu v komentářích.
Máš pravdu s tým porovnávaním, ale je to sakra ťažké. Ja som v období, kedy sa väčšina kamošiek už vydala. Frajera síce mám ale je mladší a o takýchto veciach zatiaľ neuvažuje. Inak to síce medzi nami funguje no ja už by som bola najradšej inde. A je to smutné ale niekedy sa porovnávam aj s vlastnou sestrou a ten jej vzťah prirovnávam k môjmu a potom mám z toho len smútok. Nemali by sme to robiť len ako s tým prestať. Vraj sa máme zamerať na to svoje čo máme.
Máš pravdu Jani, je to těžký a sama jsem se zamejšlela nad tím, JAK to jako udělat a nesrovnávat se. A už mám rozepsaný článek, tek se stav za pár dní… za týden… Jsem zvědavá co mi k tomu napíšeš. :)
Nevím jak začít. Už mám nějaký pátek za sebou, hihi, mohla bych radit. Je dobré naučit se radovat z maličkostí a dobře provedené práce. I zaměstnání přináší uspokojení, když pracujete v dobrém kolektivu. Nahoře čtu o mladším partnerovi. Nevadí, někdy to klapne, my už jsme s manželem 33 let, přestože je o 12 let mladší než já. Život někdy bere, jindy dává. Ale to by bylo na celý román. Poslední rada je, nebát se udělat radikální řez, když nejsem se svým životem spokojená. S bodem 5 naprosto souhlasím, není třeba nic významného zažít. Je podstatné to, co je významné pro nás.
Lidu, děkuju za návštěvu na blogu i krásný komentář. :)
naprosto skvěle napsáno… myslím, že jsi vystihla to nej, o co v dbě kolem třiceti jde… a zajímavé že to opravdu asi souvisí pak s tou krizí středního věku. To mě nenapadlo.
Ale ono to tak prostě je. Celých prvních dvacet pět let prožijeme v takovém období „ničeho“ – škola, kamarádi, poslouchat, učit se… a najednou ne nám 30 a máme 7 let na to, abychom stihli všecky nejdůležitější milníky našeho života – vdát se (protože brát si někoho ve dvaceti je docela riskantní), mít dítě, protože ve 38 už pápá plodnosti, s tím souvisí i zmoci se na nějaký pěkný byt, protože s dětmi v 1kk je to očistec, a i pokud se nakrásně všechno povede a za probíhající rekonstrukce bytu s prstýnkem na ruce už hodinu uspáváme řvoucí mimino a jsem vyčerpaní, hledáme, kde je to štěstí, kvůli kterému jsme to všechno dělali. Nemáme čas na sebe,na koníčky ani na partnera. Krize. Ale krize přijde i v opačném případě… partnera nemáme nebo si nás nechce vzít či se nedaří mít děti..máme sice čas pro sebe, koníčky a na partnera taky, ale propadáme depresi kvůli neplodnosti a pocitu, že koníčky jsou k ničemu, když to na čem jediném záleží a na co jsme se těšili celý život ne a ne přijít… takže taky krize. :D
yep yep yep Libi, skvěle mi rozumíš :))) ono to má ještě další dimenzi, protože do týhle krize na časový přímce jsou zamotaný ještě věci, kdy někdo děti mít nemůže, jiný je mít nechce, někomu nevyjde dlouhodobý vztah a to všechno pak zamíchá kartami tak, že se ocitneme někde úplně jinde, než kde jsme se právě „měli vyskytovat na tý vsugerovaný, časový ose“… Proto říkám, že ta hromada připomíná spíš kruh a vůbec by se nemělo snažit cpát to na jednu jedinou, časovou osu. :))