Čas od času přemýšlím o době ve který žiju. O obrovských možnostech který přináší, zejména v oblasti informací a cestování. A připadá mi to fascinující. Že do zemí, o kterých dříve lidé neměli ani ponětí, se dostaneme za pár hodin letadlem. Že na druhé straně polokoule si někdo důležitý říhne a během deseti minut už o tom ví zbytek planety, díky youtube a internetu. Máme k dispozici spoustu informací, můžeme se podívat kamkoli na zemi, můžeme snít, mít, žít tak, jak chceme... a být dokonale šťastní...
Nebo ne?
Samozřejmě, svět máme jako na dlani. Z médií i sociálních sítí se na nás smějí delfíni, kteří jsou celí žhaví si s námi zaplavat v bazénu. Náš zrak lapají pestré barvy indie a afriky, tak pestré, jasné a zářivé, jak jen nám to naše plochá, full HD TV dovolí. Z každého časopisu i letáku na nás odkapávají úsměvy sytých, spokojených, šťastných lidí, kteří potvrzují:
ANO, VŠECHNO JE MOŽNÉ, pokud si jen koupíš, zaplatíš, pokud budeš věřit, pokud to budeš chtít...
Jo. Do určitý míry jo.
Ale realita je u většiny z lidí taková, že časově zvládne jednu dovolenou ročně. To je prostě život a zaměstnání. A pokud počítám produktivní roky, za 30 let se člověk nemá šanci podívat ani na desetinu všech těch nádherných míst. Další omezení je průměrný výdělek. S tím si velká část lidí neprohlédne ani tu desetinu. A to jsme se ještě nepustili do ideologií o vlastním bydlení, rodinné vile, dětech. Všechno je možné! Zahrádka, malebný domeček, garáž... a pětadvacet let splácení, kdy úroky se vyrovnají čtvrtině ceny domu. Bič nad zády, který nedovolí zvolnit, i kdybychom zvolnit mohli, protože co kdyby se nahromadilo a nemohli jsme dvakrát příště?
Dři se, snaž se, sni si, buď plný touhy a nesplněných přání, protože pak budeš chtít především UTRÁCET.
Za ty domy a dovolené, lepší postavy, zdravější potraviny, barevnější televize, protože TO JE PŘECE SMYSL ŽIVOTA. To je jediný způsob jak ukázat, že žiješ naplno a na max. Že máš na tu všechnu krásu co je všude kolem tebe, tedy ji přece musíš mít taky, abys nebyl méněcenný.
Trochu mi to připomíná křečka v leci. Ovce ve stádě. A stejně jako je fakt, že tohle všechno NENÍ JEDINÉ ŠTĚSTÍ, je fakt i to, že spousta těch věcí není zlá sama o sobě.
Je to spíš o přístupu a způsobu uvažování. O schopnosti najít si "svůj svět" uprostřed toho, který se nám snaží vnutit jako jediný možný, jediný správný a jediný opravdu šťastný. A když se mu to podaří, z nás se stanou novodobí otroci.
Totiž jedna jediná, předepsaná cesta není reálná. Ne pro miliardy různých lidí, ze kterých se spousta z nich bezdůvodně trápí jen kvůli představě, že štěstí je pohádka z reklamy. Odvrácená strana "jediné cesty" je mentální anorexie, frustrované plnoštíhlé, udřené průměrně vydělávající, stárnoucí toužící po vymizení vrásek, mladých toužících po větších prsou a bože, toho by bylo, že bych mohla vyjmenovávat hodiny.
Nesnáším fixně předepsané struktury v případě, že selský rozum ukazuje červenou.
Nechci si nechat vnutit pestrobarevnou vizi o zemích, kde panuje vrcholová chudoba, špína, hlad, nemoci a nedostatek. Nechci vidět štíhlost bez vrásek a pupínků jako jediné měřítko krásy. Nechci vilu, pokud bych měla žít s bičem v zádech a cpát se suchým chlebem. Nechci nenávidět stáří a vrásky. A neříkám, že je to pro mě lehký.
Samozřejmě, neznamená to ani, že se přestanu líčit, budu chodit oblečená jako hadrák, nebo začnu bivakovat v bunkru. Ale zdravý rozum mi velí "vymanit se z masy". Já sama jsem (a vy samy jste) jediným správným měřítkem vlastního štěstí i bohatství.
Pak je tu hrstka, která na to má. A pak je tu hromada křečků v kleci.
P.S. Buďte šťastní a buďte i bohatí. Podle sebe. Nebo podle nešťastných a chudých. Podle vás.
