O čem ženy sní: Pohádky

O čem ženy sní: Pohádky

O čem ještě ženy sní? Často o naivních nesmyslech. Asi jsou na vině pohádky, kterými jsme byly odkojeny. A že to byly, panečku, pohádky! Ještě jsme totiž dojížděly starou klasiku o královstvích za devatero horami a devatero řekami, princeznách v nádherných, dlouhých šatech a chrabrých, silných a statečných princích, kteří (pokud chrabří a stateční nebyli) neměli po princezně co chtít. (Natož aby chtěli její ruku, že).

Takový princ princeznu vysvobodil, nebo z chudého děvčátka prostě princeznu udělal, do smrti ji zaopatřil a žili šťastně až na věky. 

No, tenhle princip v životě zas tak úplně nefunguje, to už jsme asi zjistily každá. Ale právě ten, společně s dalšími, jako například že lež má krátké nohy a kdo zlobí, zaslouží na zadek, kdo krade přijde do pekla - nás vyživovaly společně s maminčinou kuchyní a babiččinýma buchtama. Jóóó zlatá Božena Němcová, nebo bratří Grimmové. Ale když už jsem u těch Grimmů... musím říct, že spousta věcí nám v pohádkách dost unikala.

Jednu dobu jsem si říkala, jaké jsou ty pohádky vlastně nesmysly - a že jsou sice nádherné, ale dobré akorát tak pro děti, kterým rozvíjíme představivost a schopnost věřit v dobro. Protože jinak, jsou se životem neslučitelné asi tak, jako vážná zranění po automobilové bouračce. Jenže ona to není až tak úplně pravda. Pohádkám nechybí nic. Jen kdybychom si z nich braly i to méně líbivé. Zrovna některé pohádky bratří Grimů jsou docela drasťák.

Jeej...

Jen kdybychom se tak nefixovaly na tu automatiku, s jakou dobro vítězí. 

To je možná ta příčina, proč jsme začaly milovat pohádky a snít si o nich. Protože dobrý konec se prostě stane. Jenže, on se vážně nestane jen tak sám od sebe. No třeba Sněhurka. Maminka jí umřela. Hnusnou macechu měla. Tatínek nikde nefiguruje, takže bůhví co to bylo za krále holomka, když se jí ani nezastal. :) Víte co se musela naplakat a natrápit? A kolik let toho pláče a trápení asi musela snášet, než vyrostla a vše vygradovalo faktem, že je v zemi nejkrásnější? Víte co to musí být za hrůzu, když je krása vaším prokletím?? (Naštestí, v tomto případě mám o jeden problém míň :))

No prostě ono se dobře kouká jen na toho prince, polibek a žili šťastně až do smrti. Ale hlavní poučení bývá spíš na začátku, nebo někde uprostřed. A to je důvod, proč "věřit pohádkám" je označení pro naivní myšlení. 

Taky jsem si myslela hodně naivních věcí. Jak říkám. A jako každá žena jsem snila o nějaké té pohádce, s princem na bílém koni... jako byl Bajaja. A proto v dněšním článku píši o tom, že ženy sní o pohádkách. A nevím, jestli nám to je ve finále k dobru. Ono když se totiž o někom řekne, že vykládá pohádky... většinou by nás to mělo spíše odradit, než abychom je "konzumovaly" s přikyvováním. ;)

Já teda myslím, že klidně můžeme snít o svých pohádkách a princích. Ale abychom nepřišly k újmě, bylo by fajn přestat chápat dobrý konec jako něco, co se "přihodí" samo a automaticky. 

Ony totiž i ty pohádky vypráví prvně o trápení, nástrahách osudu a stálé víře v dobro. A pak ty princezny, které nepřestaly zápasit s osudem, který byl možná mnohaletým fiaskem, nakonec potkaly i svého prince.  Ale šťastný konec by se nestal v případě, že by se princezna na všechno vykašlala a skočila z mostu. Nebo kdyby Locika neshazovala své vlasy dolů z věže. (Jo, a to muselo FAKT SAKRA BOLET, když po nich celý princ vyšplhal nahoru. Kolik asi vážil. Devadesát kilo? A bůhví jak dlouho v tý věži seděla, než jí narostly na metry). 

Prostě princezny, musíme něco umět snést i unést - stejně jako Locika. :)) A pak nikomu naivně "na pohádky" neskočíme, protože jen tak mýrninks týrninks happyend bez námahy, nám přece musí být podezřelý, i kdyby nám ho někdo nabízel na zlatým podnose. ;)

Úvodní foto z TV serie The white princess

Sdílet na Facebooku

Sledovat

Pin