Ze života: O šedé, hnusným a věcech, který mi připadaj děsně zvláštní.
Čas od času mívám v životě období, kdy o životě nezvládám říci víc, než že je děsně zvláštní. Všechno na něm, mi připadá děsně zvláštní. Všechno o něm mi připadá děsně zvláštní. Všechno v něm mi připadá zvláštní. Pozastavuji se nad některými věcmi, nad kterými pokrucuji hlavou a říkám si, "tyjo, ten život je fakt děsně zvláštní". Slovo "zvláštní", má v tomto případě takový nějaký, nijaký obsah.
Když se nad tím ale trochu víc zamyslím... Vlastně možná ani nejde o to, že by všechno bylo tak strašně podivuhodné. Jediná možná podivuhodnost je totiž zjištění, jak velká spousta věcí v životě se nedá tak jednoduše odsoudit a uzavřít, jak bych to udělala před lety. Jo. A to je děsně zvláštní! Takže ne ten život sám o sobě. Ale schopnost dospívajících, mladých lidí mít na všechno hned jasný a vyhraněný názor. S věkem jako by se hrany obrušovaly, vznikal větší prostor pro toleranci a pochopení pro věci, pro které bychom dříve pochopení neměli.
Jako "Iijjůůů, svět není černobílý? Ona je i šedá!!!"
Dřív bych "vraždila" (ne, to zas nebojte, mluvím trochu nadneseně) za bílou a ještě vás nutila zvolit mezi bílou a černou, nebo prostě nejste člověk! Ale šedá! A šedá mě přivádí v úžas. (Což nemusí být nutně v pozitivních vibracích. )
Krom článků o vyzkoušené kosmetice, nákupech, nebo příspěvků o blbostech :) se snažím alespoň jednou týdně "vyprodukovat" článek, ve kterým je nějaký čtenářský přínos. Hodně jsem přemýšlela nad tím dnešním. Myslela jsem si, že ze sebe snad nic nevysypu, protože mě v poslední době tak nějak stojí mozek. A všechno mi připadá děsně zvláštní. A když už jsem znova u slova, který budu asi opakovat až do konce dnešního postu, napadá mě druhá situace, ve které tohle slovo hojně užívám.
Že je něco zvláštní, říkám zpravidla když nechci rovnou vypálit, že je něco prostě HNUSNÝ.
Prostě nechci bejt takovej ten rypák, co si furt na něco stěžuje, chápete. Koho to zajímá, poslouchat pořád že to je hnusný a tamto je hnusný. Navíc je potřeba být i tak trochu diplomat, páč říct někomu že ten obrázek je fakt hnusnej, když ho chudák maloval celej den, asi taky nejni to pravé ořechové, že.
Nicméně, někdy prostě některé věci hnusné jsou, jiné nás nebaví a okolní zbytek je děsně zvláštní, ať už v jakémkoli slova smyslu. A tak o tom teď píšu. Aby bylo jasno, že mám někdy zaražený myšlení, nenapadá mě ani Ň vtipného a nechce se mi ze sebe soukat ani to nevtipný.
Zpátky k šedé. Nevim proč, ale "šedá" a "hnusný" jdou (podle mého) ruku v ruce.
Šedá a hnusný prostě patří k sobě. A ne, fakt mi nevadí v šatníku. No. Hnusný jo. Šedý ne.
Nemám ráda nadmíru šedé. A nemám ráda nadmíru zvláštního. Nemám ráda, když je něco tak hnusný, jako třeba leden a únor, (po zimě, která mi připadá nekonečná) než konečně vyleze sluníčko a pupeny a začnou kvést jabloně a tak...
Strašně chci kvetoucí jabloně. Strašně moc. Jabloňový květy jsou totiž zářívě bílé... a trochu růžové... a nemaj se šedou nic do činění. A jo, taky mě přivádí v úžas a zdaj se mi děsně zvláštní. Ale tak nějak jinak, než jak to mám v předjaří.
No, snad se mnou překlepete moje šedý období. Zaplácnu to nějakejma barevnejma a voňavejma přísadama do koupele, nebo dekorativkou... třeba. ;) A pak zase bude jaro. :)
