O snech, které se nesplní
Milé ženy, dívky.. dnešní článek by se snad mohl jevit jako lehce nostalgický a smutný, ale nenechte se mýlit. Naopak. Bude sice o realitě, ale také o povzbuzení - a opět - o úhlu pohledu na nesplněné sny, které ještě nemusí být ztraceny!
Tuhle jsme s Božkou vzpomínaly na své rané pubertální roky a představy o životě: "Hele pamatuješ Bóža? Jak jsme chtěly děti maximálně do pětadvaceti, abychom nebyly starý matky?" "No že váháš", Božena se směje. Co taky jinýho, nad podobným nesplněným snem. Božka měla první dítě ve třiceti, a já je ještě nemám vůbec. Tedy nemůžu říct, že by mi to úplně krátilo žíly, ale přeci jen - určitý druh snu to byl.
"Nebo jak jsem měla v plánu být v třiceti šťastně vdaná, zabezpečená a maximálně v pětatřiceti úspěšná právnička?" Teď se zas směju já. Nejen že Božena má pětatřicítku téměř na krku, ale vlastně ani nedodělala práva, protože zjistila, že ji to nebaví. "Co máš na tom, já zase dospívala s vidinou, že ze mně bude klavírní virtuos", odpovím. A nejen že už ani nevím, jak klavír vypadá, zatím (bohužel) vyloženě nekoncertuji ani v jiné životní oblasti. :))
Chtě nechtě, každý z nás vyrůstá, dospívá a nakonec i stárne se spoustou snů, z nichž se jich řada nesplní. Bohužel. Do určitých let nad tím jen mávne rukou a posune věkovou hranici. Ale dřív nebo později přijde v životě každého z nás moment zjištění, že jsme něco nenávratně projeli. Jeden nenávratně mrtvý, neoživitelný sen, který už se nesplní. Buď jsme překročili hranici věkovou, nebo určitých schopností, nebo konexí, nebo jsme mysleli, že máme moře času. A najednou je čas ten tam a my zjistíme, že podobná nabídka se už opakovat nebude.
I my s Božkou, jsme si už každá obrečely minimálně jeden svůj sen. A člověk může tisíckrát číst, že když něco opravdu chce, tak se celý vesmír spojí. Nebo že všecko je možné tomu, kdo věří. Prostě bohužel (nebo bohudík), hodně věcí v životě je pouze v našich vlastních rukou, následně v našich rozhodnutích, a jelikož nemáme patent na moudrost ani dokonalost - někdy se vesmír může spájet jak chce a je nám to prd platný.
Tak jsme nakonec seděly, s pohledem zapíchnutým do stolu a přemýšlely, jestli se z toho máme zhroutit hned a nebo raději každá zvlášť doma. Nezhroutila se žádná, (ani u stolu ani následně ve vlastní domácnosti), ale já osobně si podle svých zvyků, musela udělat nějaký závěr. Vzpoměla jsem si na článek, který jsem psala před nedávnem (Jak se smířit s věkem) a uvědomila jsem si, že potřebuje rozšířit o jeden další bod. A tím je:
Neztrácejte víru v ideály
Člověk stárne ztrátou ideálů, iluzí a obětovaných snů. To je skutečná míra věku, pokud se vykašleme na čísla, nebo vzhled. Ale i ztráta víry v ideály, nebo schopnosti snít, v nás nemusí umřít. Vlastně je to opět naše rozhodnutí, jestli je zemřít necháme, a dovolíme tak ztrátám a negativním zkušenostem, aby z nás formovali jiného člověka, než jakým jsme byli mladší. Samozřejmě, naivita je navždy pryč, ale to není na škodu. Racionalitou a schopností vnímat a odhadnout realitu si můžeme ušetřit další zklamání. Stejně tak si můžeme zvolit sny, jejichž splnění se nerovná oživnutí mrtvého morčátka. (Nojo nojo, i tomu někteří z nás věřili) :P :))
V některé sny a ideály se musí věřit pořád, i kdyby se snad neplnily. Protože čím víc nás bude, tím větší je naděje, že se nám je společnými silami podaří uskutečnit. Nebo čím více snů budeme mít a věřit jim, tím větší je naděje, že se nám z nich alespoň polovina podaří naplnit. Přeci jen, čím více snů, tím větší i polovina z nich. Takže holky, pokud jste už snad i nějaký ten sen obrečely, nezoufejte. Pořiďte si nový, pořiďte si jich víc a věřte jim. Protože nejenom že podobným způsobem nestárnete a udržujete si mladistvého ducha, ale jen podobným způsobem se vám alespoň polovina z nich může stát realitou.
