Poslední dva roky mýho života
Uznávám, poslední dobou nejsem příliš vtipná. Tou poslední dobou myslím vlastně už dva roky. Chybí mi můj vlastní humor, ale doufám, že se už brzy vrátí. Ve snaze udělat za vším tlustou čáru, jsem se rozhodla s vámi sdílet celou část příběhu. Příběhu, jehož části jsem vlastně vždycky chtěla sdílet, až je vybojuju. Bohužel jsem myslela, že je vybojuju mnohem dřív, a na bitvy, který ještě nemám vyhraný se začaly snášet další a další "války".
V menších průsacích se všechno co prožívám, objevovalo i na sociálních sítích. Párkrát jsem vám psala, že jednou, jednou to s vámi snad proberu celý. Váhala jsem hodně, jestli to udělat, či ne, a do jaké míry... Poslední kapkou k rozhodnutí to prostě sepsat všechno na rovinu, bylo zjištění, že některý věci "prej už stejně všichni vědí" a ty zbylý, ty jsou zase tak překroucený druhejma, že si to svý chci prostě napsat aspoň sem.
Éra Covid mě omezila jako řadu dalších. Těžce jsem nesla první lockdowny, omezení cestování i sociálního života. Všechno přišlo zrovna v momentě, kdy jsem si myslela, že jsem objevila svůj vlastní způsob života i štěstí, a osobně i pracovně se dostala do bodu, se kterým jsem byla až na pár drobností spokojená.
Shodila jsem dredy. Během půl roku pandemie se mi zredukoval počet zákazníků na třetinu. Život se zpomalil, uskromnil, ale nakonec mi to nevadilo. Rozhodla jsem se, že si víc odpočinu a popřemýšlím, jak vlastní podnikání nastavím do budoucna. Vždycky jsem toho dělala až moc. Focení produktů, portrétů, obsah na web a sociální sítě, texty, články, grafiky... Říkala jsem si, že možná bude fajn to nějak zredukovat a líp vyprofilovat. Nové klienty jsem zatím nehledala a rozhodla se zvolnit. Oslavila jsem čtyřicítku v karanténě.
I když jsem po většinu svýho života děti nechtěla, najednou jsme s Nunym měli pocit, že teď je ten správný čas. V době, kdy jsme se nemohli věnovat téměř ničemu, na co jsme byli zvyklí, jsme se rozhodli věnovat něčemu novému. Sobě a rodině, pokud by to klaplo. Správný čas trval půl roku a vzhledem k našemu "pokročilému věku" nás doktorka tlačila k co nejrychlejší návštěvě reprodukční kliniky. Tak se stalo.
Následovala řada vyšetření. Řada zklamání. Dostali jsme nálepku "neplodný pár" a začalo se pracovat na léčbě. To všechno několik měsíců. "Léčbu neplodnosti" jsme na doporučení kliniky přerušili, z důvodu nutnosti mojí operace útvaru nad kolenem. Ať se vrátíme až po výsledcích biopsie. Pro jistotu.
Blížil se termín operace na chirurgii. Vzali mě i přes Covid, i když řada operací se běžně odkládala. Trochu mě to vyděsilo. Poprvé jsem si pořádně přečetla diagnózu, která zněla "nádor nebo cysta". Modlila jsem se, aby to nebylo nic zhoubného. - A měla jsem štěstí. Po operaci jsem si dala dva měsíce na zotavenou. Nechtěla jsem absolvovat hormonální léčbu a další narkózu, která je nutná pro odběr vajíček, jen pár týdnů po operaci kolene.
Po dvou měsících následovala zmíněná hormonálné léčba. Prášky, injekce, únava, kolísání nálad. Odběr vajíček pukncí. Další prášky, injekce, únava. Na konci všeho se ale podařilo jedno krásné, geneticky neprůstřelné embryo. Zavedení mělo být za měsíc.
Mezitím se ale začaly objevovat manželovy zdravotní potíže. Nevolnost, motání hlavy, připisovala jsem to vysokému tlaku, který nikdy pořádně neřešil. Dotlačila jsem ho k lékaři a následovala řada vyšetření, která se táhla měsíce a vyústila diagnózou "roztržená aorta". Ano, roztržená. Ne, nechápu ani já, ani řada lékařů, jak je možné, že přežil, ale samozřejmě jsem za to neskonale vděčná.
V pátek 5.6. ho urgentně hospitalizovali a převáželi na operaci do CKTCH Brno. Byl to zároveň i poslední pátek před plánovaným zavedením embrya a já stála před rozhodnutím, jestli nechat dítě "plavat" i za cenu, že už ho nikdy mít nebudu. Respektive už nikdy možná nedostanu od manžela vědomý, informovaný souhlas se zavedením, což je byrokratická nutnost. Nakonec jsem se rozhodla nechat všechno být a šetřit síly pro manžela. Dál jsem dobírala hormonální léky, které mě měly připravit na těhotenství a které se nesmí jednorázově vysadit.
Pár dní to vypadalo velmi vážně. Přežil sice 14 hodinovou operaci, transplantaci aorty, celého aortálního oblouku a aortální chlopně, ale hrozily vážné zdravotní komplikace, včetně neméně vážných trvalých následků. Díky Bohu postupně dělal takové pokroky, že mohl za necelé 3 týdny domů. Ani potom to bohužel nebylo snadné. Několik výjezdů záchranné služby, nestabilní tlak, přidružená infekce, dny plné zoufalství a vyčerpání nás obou.
Za manželovu nepřítomnost ve firmě jsem zjistila, že zdravotními problémy to bohužel nekončí. Na základě rady lékaře jsem se ho snažila šetřit stresu jak nejvíc to bylo možné, zároveň jsem musela fungovat jako propojení mezi ním a zaměstnanci. Bohužel, s manželovou aortou prasklo i pár firemních problémů o kterých mi neřekl. Nakonec, nějak jsme to zvládli.
Před odjezdem do lázní jsem se od hlavní zaměstnankyně dozvěděla, že kdyby manžel skončil, převzala by kancelář společně s druhou. Domluvit se zvládly bez něj a manžel o tom samozřejmě nevěděl, tak jsem mu to ve snaze šetřit ho stresu ani neřekla. Nechala jsem to být na základě ujištění, že je skvělý že je šéf zpátky, ale myslím, že následující události už jen odpovídaly jejich úmyslům.
Pracovní věci, které bylo nutné udělat a které jsme od nich potřebovaly začaly řešit spolu, jinak a bez nás. Když jsem trvala na nějakém vedení a na výstupech, které jsme s manželem potřebovali k dalšímu rozhodování ohledně budoucnosti kanceláře, hlavní zaměstnankyně se mnou odmítla spolupracovat. Následující anabázi už popisovat nebudu, byla opravdu velmi dlouhá, velmi únavná, a na jejím konci odešla na nemocenskou. Díky tomu a pod návalem práce, daly výpověď i další dvě dohodářky.
Nehledě na dění ve firmě bylo Nunymu v lázních čím dál líp, a tak jsme se po dlouhém uvažování rozhodli, že se nevzdáme. Respektive já jsem souhlasila s tím, že ho maximálně podpořím, pokud si chce svou kancelář udržet. Tak manžel chodil na procedůry a uzdravoval se, já řešila inzerci, třídila životopisy, hlídala platby, domlouvala pohovory a na dálku brala přesměrované telefony za celou kancelář.
Povedlo se nám udržet firmu i práci v chodu. Během měsíce jsme zvládli desítky pohovorů, nabrat nové zaměstnance, rozložit a zorganizovat práci, podepsat smlouvy, stihnout měsíční závazky vůči klientům. Až v průběhu září jsme se začali dozvídat zpětnou vazbu od některých našich zákazníků, pomluvy ze strany bývalých zaměstnanců, nabídky na jejich vlastní, konkurenční služby ve snaze založit vlastní podnikání s manželovou klientelou.
Pracujeme teď s mužem spolu, všechno jsme více méně zvládli a já jsem neskutečně sedřená. Myslím, že jsme si sáhli na skutečný dno, možná i několikrát. Život je občas možná tvrdý, ale ještě tvrdší je vidět, co jsou někteří lidé kolem zač. Nečekala jsem to. Nepočítala jsem s tím. Zklamalo mě to.
Plánovaná rekonstrukce bydlení - odloženo. Těhotenství - odloženo. Možná už nadobro, protože dřív, než se nám podaří dostat život alespoň do nějakých, bezpečných mantinelů, možná ztratím i zbytek původní odvahy, stát se "biologicky starou" matkou.
Vadí mi to? Vlastně už ani ne. Teď, když už mám konečně i dny, kdy se mi nedějou žádný šílenosti. Jsem vděčná za ty občasný chvíle klidu a nehodlám se ničím trápit, tím méně budoucností nejistou. Nevím, jak má a bude vypadat můj život v budoucnu, ale jsem rozhodně vděčná, že v něm bude především můj muž, živý a zdravý.
Jen pro ten dnešní den, stojí za to žít... :)
Díky, že jste ty dva těžký roky byly se mnou a s blogem, i když vtipů ubylo a přibylo vážnějších témat.
Nicméně teď, hodlám nakousnout úplně novou etapu. :)
2 comments