Proč je nevěra doménou slabochů a jak žít vztah charakterně

Proč je nevěra doménou slabochů a jak žít vztah charakterně

Tak to vypadá, že téma nevěra budí vášně. Mám pocit, že je pro řadu lidí přípustná, ovšem jen do té doby dokud se neděje jim a nejsou na straně podváděných. A to je samo o sobě, podle mého názoru, hlavním argumentem, proč by si měl člověk srovnat pohled na věc. Třeba proto, že druhým nemůžeme dělat něco, čeho se sami nechceme dočkat.

Takže dnes bych se ráda rozepsala na téma nevěra, které už jsme naťukli na sociálních sítích. Díkybohu nemám v tomto ohledu mnoho zkušeností. Mně samotnou žádný partner nikdy nepodvedl a pokud ano, pak jsem se o tom nedozvěděla. :) Taky dobře. Zůstala mi aspoň špetka ideálů. :)) Na druhou stranu, se mnou to tak růžový není. :)) Nevěry jsem se kdysi dopustila a vím i proč. Proto rozhodně nejsem rychlá v jednoznačném odsuzování. Jenže ona je nevěra a nevěra. Je rozdíl, jestli má vztah vážné trhliny, na základě kterých někde vyústí nevěrou a pak se stejně rozpadne, jako důsledek dlouhodobé nespokojenosti. Nebo zda taková nevěra otřese vztahem, ve kterém si člověk uvědomí kde byla chyba a to spustí snahu o nápravu, kdy ve finále všechno funguje líp než kdy dřív.

Každopádně, můj dnešní pohled na nevěru je jednoznačný. Je nepřípustná, neomluvitelná, nesprávná, vždycky devastující a uchylují se k ní nezralé osobnosti nebo slaboši - v tom nejhorším slova smyslu. Prostě jde to i jinak, charakterněji, férověji a narovinu. Ovšem na tohle zas člověk potřebuje "mít koule" a určitou míru zralosti. Protože (jako vždycky) ta správná cesta je ta těžší cesta. 

Cesta sebevědomých a zralých osobností s charakterem, podle mně stojí na následujících bodech:

Umět komunikovat ve vztahu

Umět komunikovat ve vztahu, je výsada ostřílených, obdivuhodných a silných. Každý vztah čas od času prochází nějakou krizí, nepochopením nebo nespokojeností. Nicméně řešením těchto věcí není výměna partnera, krátkodobá už vůbec ne. O nespokojenosti je třeba mluvit tam, kde vzniká. Krize jsou potřeba řešit. Na výsledku je nutné se umět domluvit, přizpůsobit se, vymyslet kompromis k oboustranné spokojenosti. Tohle je vztah.

Umět odejít ze vztahu, pokud nefunguje

"No jo" můžete namítnout, "ale když moje snaha o společné fungování je stejně k ničemu"? Ani pak není řešením nevěra. Silní a zralí umí odejít ze vztahu, pokud vztah nefunguje. Pokud se dlouhodobě snažíte být spolu šťastní, nespokojenost komunikujete, snažíte se ji řešit, a přesto cítíte vaši snahu jako jednostrannou a nikam nevedoucí, pak je dobré ze vztahu odejít. Je to ke všem fér.  Nevěra se může jevit jako dobrá alternativa, jak to vydržet ještě o něco déle, nebo jak si případně nachystat zadní vrátka k odchodu. Jenže za cenu nečestného a bezcharakterního jednání.

Jednou mi jedna známá řekla: "Hele víš co, bůhví co bude a žiju jenom jednou". Na to jsem jí odpověděla, že kdyby to prasklo, co ten chlap? I on přece žije jenom jednou. A jak k tomu má přijít, že mu někdo rozloží život jak domeček z karet, když teda druhej nedostane?

Umět žít svůj "lajfstajl"

Ovšem, že existují jisté druhy temperamentů, které razí heslo "carpe diem", na životě je nejvíc fascinuje existence různorodých květin, ze kterých by rádi užili co nejvíc a v co nejhojnějším počtu. Proč ne? Každýho věc. Pak je teda na místě umět žít svůj lajfstajl a nehrát si na rodinný typ. Uvědomit si, že člověk holt nemůže mít všecko - a nechat manželství plavat, pokud ví, že by manželka z jeho "bočních aktivit" nebyla nadšená. Nebo si najít takovou, které to bude jedno. Není problém žít si po svým a klidně i promiskuitně. Ale mělo by se tak dít na férovku ke všem zúčastněným.

Srovnat si, co vlastně chci

Základ v každém životě, i v životě partnerském, je umět si srovnat co vlastně chci. Primárně ve vlastním vztahu. Co chci, co dokážu ustát a případně co mi stojí za to obětovat. Problém "podvádějících" podle mého často spočívá v tom, že chtějí všechno. Čistě sobecky. Nechtějí se připravit o žádnou možnost. Chtějí mít víc jistot, než ti druzí. Třeba že mají rovnou kam odejít. Jenže "nemáš nárok bejby!" :)) Ne dokud budou i tací, kteří to zvládají i charakterně.

Mluvit o nevěře je skoro tabu. Možná z důvodu strachu, aby se nestala právě nám. Možná právě díky světoznámé hlášce "nikdy neříkej nikdy", máme strach se k tomu vůbec nějak postavit a vyhranit si názor. Ale já se rozhodla, že "se postavím". :)) Páč výzva!! Takže se k tématu možná ještě párkrát vrátím. ;)

Na závěr dnešního článku bych chtěla jen připomenout, že nikoho jednoznačně neodsuzuji. Do srdce člověka nevidíš a stát se skutečně může všechno, komukoli z nás, mně nevyjímaje. Protože jsme lidi. Stvoření chybující a omylná.

Čemu ale stoprocentně věřím je, že charakter je řešení i východisko, stejně jako ochrana před zbytečnou bolestí. Bolestí naší vlastní, nebo tou, kterou působíme druhým.

Sdílet na Facebooku

Sledovat

Pin