Inspirativní: 3 důvody proč si dávat předsevzetí, nejen na Nový rok.

Je několik životních, nebo ročních milníků, u kterých má člověk tendenci rekapitulovat. Je to přirozené, řekla bych, a má to tak každý. Můžou to být narozky, konec roku, změna zaměstnání a podobně. V tom nejlepším přesvědčení jsme si už ale každý udělal i nějakou zkušenost, jak to s podobnými rekapitulacemi (potažmo následnými plány a předsevzetími) dopadá. Co jsem vypozorovala u sebe, souvisí to i s věkem. Čím vyšší věk, tím více pokusů, ale i omylů, nesplněných přání a nedodržených předsevzetí. Člověk selhává sám před sebou a je pochopitelné, že podobnou zkušenost nechce opakovat a traději se předsevzetím vyhne a další sny a cíle si raději odepře, než aby čelil další frustraci ze sebe sama.

Jasněže to chápu. Sama jsem selhala už asi stotisíckrát a pokaždé je to odporná a frustrující zkušenost.

Ale jsem přesvědčená o tom, že pokud se člověk nenechá zdolat neúspěchem a stále si klade za cíl TO DÁT, nezáleží na počtu selhání. Záleží na počtu nových začátků, kdy jednou jeden z nich bude i začátkem úspěchu. Není možné stále dokola padat, pokud se vydržíte opět stavět na nohy. Ano, je možné zjistit, že snaha dokola se stavět na nohy, je velmi vyčerpávající, opětovné pády jsou čím dál bolestivější a tak se ROZHODNETE raději zůstat sedět. Ale ne kvůli tomu, že by to nešlo. Pravda je, že zůstanete sedět pouze kvůli komfortu. A tím, že to nejde - si svou lenost omluvíte.

Říkám VY, ale samozřejmě to platí i pro mne samotnou.

Fajn, neříkejme tomu tedy předsevzetí, říkejme tomu dávat si cíle. Každý přece po něčem toužíme, dokážeme o něčem snít... A ať už je Nový rok, nebo máte narozky, nebo prostě začne jen takový obyčejný pondělí - proč si neříct, že tohoto cíle prostě dosáhnu!? Zní to moc troufale? Nojo, ano, možná trochu. Hlavně když si představím, že se jedná o něco, v čem jsem už stokrát selhala. Ale co si tak říct zkusím to a udělám pro to maximum? A když se to nepovede, zkusím to znovu, a znovu, dokud se neobjeví alespoň náznak úspěchu, a tak budu pokračovat a postupně to bude lepší a lepší, a můj cíl bude blíž a blíž? Jo, taky mám někdy pocit, že na to by byl jeden život málo. Ale co! I kdybych s tím balvanem alespoň trochu zakývala, má to smysl. Má to smysl, protože v něco věřím, o něco usiluju a to je v životě to cenný. Nemyslíte?

Pokud jste přečetli až sem a stále nevidíte důvod proč si dávat předsevzetí (nebo cíle), zkusím to shrnout do slíbených tří bodů:

1. Nedám-li si cíl, nikdy do žádného cíle nedojdu

A to je možná víc frustrující, než zažívat vlastní selhání na cestě k cíli. Zůstat sedět někde mezi poli, tak nějak zhruba spokojená, občas zaplašit ty kousavé myšlenky na to, co jsem si všecko v dětství přála a co není... Zůstat sedět a nikdy nezažít ten pocit když projdu cílem, zařvu YOO! a se sebevědomím gladiátora sjíždím vlnu vítězné euforie, která působí jako dvojitá tequilla na ex. Tohle musí být ta největší životní frustrace i prohra. A to nechci.

2. I cesta může být cíl

Ano. Je dobré udělat pro svůj cíl maximum a dát mu ze sebe všecko. Ale není dobré se na něj upínat, jako na jedinou možnou alternativu. I kdybych do cíle nedošla, nebo do něj dojít nestihla. I cesta může být cíl. I cesta mne může neskutečně obohatit, mnoho naučit a spoustu věcí mi ukázat. Ale nedám-li si cíl, nevykročím ani na tu cestu.

3. Smířit se s prohrou znamená stát se jejím synonymem

Jediný důvod, proč si člověk nechce a nepokládá cíle, je strach z prohry. Tomu strachu určitě rozumím. Ale raději se budu bát prohry, než abych si rovnou změnila jméno na Prohra sama. Pokud akceptujeme cokoli, co sice úplně akceptovat nechceme, ale bojíme se, že se nám to nepodaří změnit, staneme se přímým důvodem toho, že se skutečně nikdy nic nezmění.

Takže se nebojte a zkuste si nějaký to předsevzetí, nebo cíl dát. Začněte něčím menším, než stát se ředitelkou zeměkoule a rozfázujte si cíl na jednotlivé, menší, reálné krůčky. A pak už jen stačí vytrvat. A taky párkrát selhat, ale znovu se sebrat a pustit se do toho tam, kde jsme spadli. Asi to není ta nejjednodušší varianta života, ale (podle mě) je to ta nejsmysluplnější.