Jak proměnit smutek a zklamání v něco krásného
Většina z vás, co mi píše, má nejraději články na emotivní notě a ze života. Chápu to. Sama tyto články píši asi nejraději ze všech. Nicméně aby nešlo o články vycucané z prstu, které ve finále člověka ničím nezaujmou, je třeba jim dát svůj čas "dozrát". Potřebuju se potkat s pár Boženama, :)) potřebuju si vyslechnout pár příběhů, potřebuju sama něco zažít a pak nechat jednotlivé instance, aby se smísily a mohlo z nich vzejít něco hodnotného, co si zaslouží být postnuto do rubriky vztahy a emoce, nebo osobní rozvoj.
Podobně je to i s články humornými. No jako fakt, fakt mi není úplně každej den do smíchu :)) a někdy, kdyby po mně kdokoli vyžadoval vtip, či úsměv, nejraději bych ho vzala nějakou pořádnou, pětisetstránkovou knížkou po hlavě. :)) No a když jsou instance smíseny, je třeba ještě najít trochu toho času a hodit je na online "papír". Doufám, že dneska všem těm z vás, kteří mají tyto články v oblibě, udělám radost. Přemýšlela jsem totiž o tom, jak proměnit smutek a zklamání v něco krásného a ráda bych to s vámi sdílela.
Smutku a zklamání, člověk se sotva ubrání
Většina lidí má ke smutku a zklamání negativní postoj. Je to něco, co nechceme, čeho se bojíme, čemu se snažíme vyhnout. Ale určitě mi dáte za pravdu, že se mu stoprocentně a vždycky vyhnout nejde. Vlastně naopak.
Čím víc žijeme snahou "zabránit" smutku, aby se nás zmocnil, tím větší moc a prostor v našem životě mu sami dáváme.
Jak to? No vyvíjíme energii a obranná opatření, která nám ve výsledku život jen komplikují. Jen tak někoho si nepřipustíme k "tělu" a to nás může o spoustu prima vztahů ochudit. Raději předem počítáme se zklamáním, a to nás zbytečně ochuzuje o radost, kterou bychom mohli prožívat minimálně do doby, než k samotnému zklamání dojde. Myslím si, že smutku a zklamání nemá cenu se bránit. Samozřejmě, tím nemyslím že je ideální ho zrovna přivolávat, nebo vyhledávat! :) Ale řekla bych že zdravým postojem je upřímně žít a radovat se z čehokoli, dokud nás prostě nezasáhne smutek, který načas přesekne pozitivní vibrace. Nicméně ani smutek netrvá věčně. Stejně tak je dobré věřit lidem, minimálně dokud nedojde k prvnímu, prokazatelnému důvodu, nadále nevěřit.
Když nás zahalí lítost
Některé smutky a lítost jsou větší, jiné menší, některé jsou oprávněné a jinými bychom se měli zabývat méně. Každopádně vždy je dobré nechat ho na sebe dopadnout. Tak nějak se s ním skamarádit, trochu si poslechnout co nám chce říct a bez ostychu si pobrečet. Pak ale přichází neméně důležitá fáze Bé. :) A ta je klíčová v tom, zda se nám podaří ze smutku vymodelovat umělecké dílo. Krásnou sochu, která bude mít co říci druhým a něčím je obohatí. Dílo, které bude i nám samotným pamětním monumentem něčeho, co jsme prožili, olitovali a nechali se tím posunout dál a výš.
Fáze Bé
Čas, který nám dovoluje rozhodnout se, zda se na základě smutku stáhneme do sebe, odcizíme, vybudujeme jednu další zeď v našem životě. Zda si ponecháme kus střípku zabodnutý v hrudi, který nám má připomínat, jak jsou lidi zlí, svět krutý a my nedostačující na všechno, co bychom si přáli. Nebo se rozhodneme vytáhnout poslední střep a ucpat ránu něčím ušlechtilým. Něčím, co uděláme sami pro sebe.
Za prožitý smutek si zasloužíme odměnu
Odměnu. Ne lítost. A nemyslím ani odměnu formou oprávněné sebelítosti. Odměnou myslím posbírání myšlenek a pocitů, které v nás smutek vyvolal a přetvoření je v něco, co ve výsledku bude úžasné. Napsat báseň. Namalovat obraz. Jít ven a běžet s větrem o závod. Postavit se zpříma na nohy a začít něco budovat a vtiskout do toho vše, co sužuje naši duši. Člověk by řekl, že jen pozitivní emoce a motivace, nás mohou posouvat vpřed. Ale není tomu tak. I negativní, emotivní náboj nás umí poponést kupředu, pokud mu jen budeme ochotni nastavit plachty správným směrem.
Člověk by řekl, že jen pozitivní emoce a motivace, nás mohou posouvat vpřed. Ale není tomu tak.
A v praxi?
Takže příklad: To se totiž jednou Pepan zklamal v Boženě. A vlastně ani nevěděl, zda je jeho zklamání oprávněné, ale nechtěl se v tom moc šťourat. Tak to nechal být a byl smutný. Nebránil se smutku. Nevystavoval ho na odiv. Pustil pár slz natajnačku do polštáře. Vlastně už ani ne tak kvůli Boženě, ale kvůli tomu, co si na situaci uvědomil sám o sobě. A byl ochoten si to připustit. Pochopil, že nemá cenu přesvědčovat druhé o tom, že dokáže uběhnout maraton. Ale pobrečel si, vstal a začal denně běhat. Za odměnu. Jako relax. Jako práci sám na sobě a na vlastním životě. Až se stal pro druhé imponujícím běžcem maratonu, který nemusí nikoho o ničem přesvědčovat. Zjevná fakta jsou totiž nejpřesvědčivější.
A tak, budiž nám Pepan vzorem.
Veľmi pekne a múdro si to napísala. Teraz chápem, že by som svoj súčasný vzťah nemala stále brať tak že sa raz skončí. Nejako som si prestala veriť a vo vzťahoch je to tak isto. Asi ľuďom málo verím kvôli sklamaniam z minulosti. Máš však pravdu netreba si veci privolávať ale ani si vždy maľovať ten najhorší scenár.
Jani děkuju za krásný a upřímný komentář. Mám radost, že ti článek neci dal ❤
Držím palce ve vztahu!