Recept na štěstí
Recept na štěstí je něco, co nás lidi strašně láká. Kdyby tak šel vyčíst třeba z kuchařky. Jednoduchý soupis ingrediencí, který když smísíme a upečeme – vytáhneme z trouby krásný, ukázkový a šťastný život. - Bábovku. :))
No, s těmi recepty to není až tak žhavé. Ale pokud se zamyslíme, asi se dá vypotit nějaký seznam, který když se učíme a snažíme aplikovat do našich životů, má potenciál udělat nás šťastnějšími. Třeba...
Mít se ráda
Neustálá nespokojenost sama se sebou nám samozřejmě ztrpčuje život. Někdy, než se snažit dosáhnout nedosažitelného, abychom se konečně „mohly mít rády“, je mnohem lepší neklást na sebe přehnané nároky a mít se ráda prostě teď hned. Vlastně ne někdy, ale vždycky. :) Vždycky budou věci, které jsou pro nás nedosažitelné. Vždycky budou věci, ve kterých bude někdo lepší než my. To jsou fakta, která je dobré přijmout, pokud se nechceme doživotně za něčím hnát a ještě tím podmiňovat lásku k sobě sama. Chceme být štíhlejší, krásnější, úspěšnější, bohatší, chceme mít jiné charakterové vlastnosti než máme.. ale pokud máte děti, copak je nemilujete takové, jaké jsou? Odejmuly byste jim svou lásku jen proto, že se nechovají tak, jak byste jim určily za měřítko? A nemluvím o zlobení nebo neposlušnosti. Ale o odlišnosti, za kterou si nikdo nezaslouží být nepřijímán, nebo vylučován, ať už ze společnosti, nebo sám před sebou.
Mít ráda druhé
Pokud se umíme smířit samy se sebou, pravděpodobně pro nás bude snazší i smířit se s druhými. Konkrétně s jejich nedostatky a selháními. My máme své chyby. Oni mají své chyby. Nikdy nikdo z nás nebude dokonalý. A přesto si zasloužíme, aby nás někdo měl rád. Takže tak jako umíme mít rády sebe, měly bychom mít rády i druhé. Laskavost, tolerance, štědrost, ochota pomoci – to jsou rysy ušlechtilé ženy. A vlastnosti, kterým bychom se měly učit dávat ve svých životech prostor. Tak budeme šťastné nejen my, ale i lidi kolem nás.
Nepočítat křivdy
Tak tohle je hodně, hodně těžká věc. Každý člověk je takovou časosběrnou studnicí, ve které se ukládají veškeré naše zážitky. A ty negativní, mají zpravidla tendenci přebít ty pozititivní. Nevím proč to tak je. Možná proto, že máme tendenci brát ty pozitivní jako automatickou záležitost. Neumíme je dostatečně ocenit a dostatečně si jich vážit. Máme tendenci hledět k sousedovi, jehož životní okolnosti se zdají mnohem šťastnější. Napříč tomu, když se nám stane něco zlého, jsme v podstatě překvapeni, dotčeni a nezřídka máme na jazyku slova : Proč zrovna já. No, neštěstí nechodí po horách, ale po lidech, ať už pramení z čehokoli – nebo nám je dokonce způsobil druhý člověk. Jednou já, jednou jiný, každý máme své starosti a světe div se – vždycky bude plno lidí, jejichž starosti jsou ještě horší než ty naše.
Štěstí je o tom, nepočítat křivdy, kterých se nám dostalo. Bohužel i podobné věci do života patří, i když bychom je rádi vynechali. Nejsnazší způsob jak se s nimi vyrovnat a zapomenout na ně, je brát je jako fakta. Nesnažit se jim příliš bránit, nechat plavat pocity ukřivděnosti a učit se na nich tomu, jací v životě nechceme být. Čím déle se budeš zaobírat křivdami, tím déle budeš „ta ukřivděná“. Ale čím rychleji je dokážeš nechat odplynout, tím rychleji budeš „ta šťastná“.
Umění odpouštět
To už bylo článků na podobná témata že? :) Odpuštění je také jedna z velmi těžkých věcí. Ale jak už bylo tisíckrát psáno, odpuštění není ani tak důležité pro ty, kteří nám ublížili, ale pro nás samotné. My jsme ti, které svazuje zášť, nenávist a vztek – dokud neodpustíme. „Vtipné“ na tom je, že naše „tyrany“ to mnohdy vůbec nezajímá. Ani to, jak moc nám ublížili, ani to, jestli jim odpustíme, či ne. Prostě si jen tak dál pokračuji ve svých životech, je jim to jedno, nemají v plánu se měnit a pokud dostanou příležitost, klidně „to“ udělají znova. A těm máme odpouštět?? ANO. Právě proto, že je to nezajímá. Protože přece jim nedopřejeme to vítězství, že nás zlomili. Přeci jim nedopřejeme tu výhru, že z nás učinili jiného člověka. Odpuštění neznamená křivdu odsouhlasit. Můžeme ji odsoudit, znenávidět, ale pak bychom ji měly nechat být a jít dál.
Radovat se co to jde
Spousta věcí v našich životech se odvíjí od toho, jakou jim přisuzujeme váhu. Jedna totožná, drobná, radostná událost v životě několika lidí, spustí úplně jinou lavinu reakcí. Pro jednoho je to důvod chodit celý den s hlavou v oblacích a usmívat se jako měsíček na hnoji. :) Pro druhého je to důvodem k tomu, aby uspořádal pořádnou párty a celý víkend pařil. :) A pro třetího je to důvod jen k tomu, aby řekl „To je toho“. To, že si neumíme vážit malých životních radostí z nás dělá lidi nešťastné, nebo neschopné se pro něco nadchnout. Míra radosti by se rovněž neměla odvíjet pouze od velikosti zážitku. Pokud si svou radost „schováváme“ jen pro příležitost vyhrát ve sportce, riskujeme, že se za celý život radovat nebudeme.
Jednou jsi dole, jednou nahoře. Radosti střídají starosti a proto bychom si svou šťastnou vlnu měli umět užít na maximum. Právě proto, že víme, že ani tahle vlna nebude trvat věčně. Ale že i potom znovu přijde příležitost k jásotu.
Řekla bych, že těchto pět bodů by mohl být takový „recept“ na štěstí. Pravda, není to recept úplně jednoduchý na přípravu – ale stojí za to se pokusit ho „upéct“. Nemyslíte?
