Umění odpouštět
Nedávno jsem se v některém z článků, zlehka dotkla tématu odpuštění. Toto téma je ale natolik důležité, že si zaslouží, abychom ho probraly lépe a víc do hloubky. Jde o věc, která se čas od času dotýká nás všech, a hlavně, má velký podíl na tom, jestli budeme šťastné. Můj názor. :)
Odpuštění není mávnutí rukou
Je to zvláštní, ale odpuštění si stále ještě spousta lidí plete s mávnutím ruky. Někdo vám něco provede a vy prostě jen řeknete „To je dobrý“. Jako „zkazil jsi mi celej den, ale to je dobrý“. Hee? No to teda fakt není. Myslím si, že bychom se měli pohybovat mezi mantinely ANO a NE, jejichž hrany mají zůstávat ostré, čisté a jasné. Každý máme své hranice trochu jinde, každému z nás ublíží něco jiného (pokud nepočítám věci velmi závažné, které prožíváme všichni stejně) a minimálně sami v sobě bychom měli mít jasno, co ano, co méně a co už je „přes čáru“.
Když je to za čarou
Tak na tím přeci nemávneme rukou. Věta „Já už na to kašlu, co se budu rozčilovat“ tak není vyznáním charakteru a odpuštění, ale spíše rezignace a odevzdanosti něčemu, co se nám jeví jako bezpráví. A to není fajn.
Když o to druhý nestojí
Často nám ublíží (ať už vědomě nebo neúmyslně) člověk, který v podstatě o naše odpuštění nestojí. Buď je mu srdečně jedno fakt, že nám ublížil, nebo si ublížení není vědom. Ale platí, že odpouštíme hlavně kvůli sobě. Je to oproštění se od bolesti, pocitu křivdy a nenávisti, které nám ztrpčují život a deformují naše další rozhodnutí. Znám lidi, kteří nejsou ochotni odpustit. Protože podle nich, ten, který jim ublížil, není odpuštění hoden a ani o něj nepožádal. Tuhle zarputilost moc nechápu. Vlastně tím spíš, že jsem dotyčnému jedno, mu odpustit chci, protože chápu, že to dělám hlavně pro sebe. Skutečně vám ublížit se povede jen těm, kterým nebudete schopni odpuštění dát. Protože formou potlačených emocí ovlivňují vaše životy. Další rozhodování. Přístup k lidem.
Když o to druhý stojí
Je to samozřejmě o něco jednodušší. Většinou s námi dokáže pohnout projevená lítost nad činem a omluva. To funguje jako počáteční motivace k tomu, zkusit opravdu odpustit.
A jak teda vlastně na to?
1. Nepopírejte bolest, ani ublížení. Nechte je na sebe dopadnout a nebraňte se pocitům, které na vás začnou přicházet. Čím dříve to uděláte, tím dříve bude všecko za vámi.
2. Prožijte svou bolest. Zakřičte si v lese, zanadávejte si, běžte to vyběhat, vyplačte se.
3. Řekněte si „Bolí to, je to nefér, ale ODPOUŠTÍM. Nejen kvůli druhým, ale hlavně kvůli sobě. Nechte na sebe znovu dopadat pocity a stejně tak je nechte znovu odcházet. A znovu řekněte: odpouštím jí/mu.
Odpuštění není jednorázová záležitost. Negativní pocity se mohou vracet, ale když jim nebudeme bránit, budou stejně i odcházet. Když si udržíme ochotu odpouštět, jednoho dne zjistíme, že je bolest pryč.
Všem, kteří se zrovna nacházejí "v procesu", moc držím palce. A pokud se vám to povede (nebo povedlo), napište mi a podělte se se mnou o svůj příběh! J
