Motivace: Umíte ji dávat, nebo vám samotným chybí?

Motivace. Hnací motor člověčenství, ať už vpřed, nebo jiným směrem. Člověk jede na motivaci, stejně jako auto na benzín a pokud jí není, není ničeho dalšího. Co vy? Nechybí vám? Umíte ji rozdávat?

Není nic lepšího, než když se člověk znaví naštípáním hromady dříví a pak si sedne, uvaří si kafe a vedle sebe slyší hlas: "Skvělá práce!". Jo. Můžeme stotisíckrát omlouvat okolí (nebo sebe sama), že prostě neumí vyjádřit své pocity nahlas. Ale právě to vyjádření je hybnou silou světa. Tak i to kafe a odpočinek má obrovskou váhu, ale slova uznání, podpory, respektu nebo pochvaly, jsou pro člověka "důvod žít".

Sama sebe motivuj

Jako se vším i s motivací je zásadní, aby vycházela z člověka samotného. Nelze čekat jen podporu zvenčí a nelze svůj život, své sny a cíle stavět pouze na uznání okolí. Některé věci prostě mají svou hodnotu a je důležité je vytrvale dělat, ať už je okolí pozitivně ocení, nebo ne. Jakkoli, když se vrátím ke štípané hromadě dřeva, s podporou toho prostě naštípete mnohem víc. Nebo vás to štípání bude víc bavit.

Slova podpory jsou důležitá

"Máš na to! Jsi dobrá! To se ti povedlo!" Nezahřejí nás snad podobná slova u srdce, potom co jste odvedli těžkou práci, nebo za práci, kterou pravidelně odvádíte? Jasně že jo! A jako se vším, je nejlepší začít u sebe. Měli bychom se umět pochválit. Měli bychom si umět říct: "Jo, to jsem zmákla! Jsem na sebe hrdá."

Jsou však životní období, kdy se můžeme cítit víc unavené, samy pochybujeme jestli děláme to nejsprávnější a pak je právě podpora zvenčí velmi důležitá. Takže s nimi nešetřete! Motivaci a chuť do života i práce, si prostě člověk může udržet jen tím, že vidí zpětnou vazbu. V praktických krocích. Ve výsledcích. A v neposlední řadě pomohou i ta slova podpory od lidí kolem nás.

Když se podíváme na děti

Na dětech se všechno pozoruje nejlíp. Je nám jasné, že nemusí dělat všecko zrovna nejlépe, že se spousta věcí neobejde bez chyb a přesto jim neupíráme slova ocenění. A pokud snad ano, měly bychom se připravit, že jako první děti přejde chuť do dalšího zkoušení, objevování i omylů. A tím i do vývoje a posunu vpřed, v jednotlivých oblastech života. Dětská (potažmo lidská) duše si čas od času najde vlastní pochybnosti, i bez toho abychom ji sami k pochybnostem sráželi, nebo na pochybení upozorňovali. A to se odráží právě ve ztrátě chuti jít dál podobným směrem.

Nejvíce motivuje příklad

Kromě slov, úcty a projevu respektu, je nesilnější motivací být motivací sám. Praktická a živoucí ukázka. A někdy je to potřeba tam, kde nezabírají ani ta slova. Vlastně bych řekla, že praktická motivace je stejně důležitá, jako pozitivní zpětná vazba. Někdy to znamená přistoupit k člověku, (jo, znova ke dřevu :)) vzít mu sekyru z rukou a začít to dříví štípat sám. Dopřát "kolegovi" :)) trochu odpočinku, možná i krátkodobé rezignace, uznání a sledovat jak zase vstane. Právě díky tomu, že může pozorovat jak štípete vy. Na vás možná uvidí chybu, které dopouštěl doposud a dostane nápad, jak to dělat ještě líp. A s nápadem přijde i nová chuť vyzkoušet, jesti to bude fungovat.

Vynucování je k ničemu

Tlačení někoho k výkonu nebo k cestě konkrétním směrem je spíš demotivující. Ale jít a začít se hýbat, může rozpohybovat ostatní. A když se pohybují, je fajn umět je za to ocenit. Tak to potřebujeme všichni. Někdy méně, někdy více, někdy to zvládáme sami a jindy se to bez druhých neobejde.

Co nejvíc motivuje vás? Těším se na komentáře!
J.