Už tě nemiluju! Ale jde to vlastně vůbec?
"Už tě nemiluju!" Slova, která asi nikdo z nás nechce slyšet. Nebo patříte k těm, co měli tu smůlu?
Já jsem pár takových lidí určitě potkala, sama díky Bohu nemám tu zkušenost. Nedávno podobnou věc řešila i Božena, tak jsem si neodpustila své klasické, malé zamyšlení. Co vede muže k tomu, aby své ženě řekl: "Už tě nemiluju"?
Nemiloval ji nikdy. Jen na to "konečně" přišel.
Mám pocit, že lidé často vůbec neznají význam slova láska. Nechápou jeho hloubku, podstatu a především fakt, že láska neznamená "jen libý pocit", který je konstantní, neměnný a jakmile "zmizí" - je po lásce. Je rozdíl mezi romantickým poblázněním, zamilovaností a skutečnou láskou, která je tím pravější a hlubší, čím déle trvá. Ovšem na časovém období to také nelze stavět, samozřejmě. Řekla bych, že je možná i několikaletá zamilovanost, která se může za lásku vydávat, nebo mají lidé pocit že je tak nějak stabilnější - právě díky tomu, že už trvá nějakou dobu.
Ovšem kamufláž vždycky vyjde na jevo. U každého jinak, v jiný čas... přímou úměrou k problémům, které jsou spolu zamilovaní nuceni řešit. Problémy. To je asi klíčové slovo. Ale pro případ, který chci ilustrovat, je snad příliš silné. Diskomfort. Nazvala bych to spíše diskomfortem, kdy oba z páru cítí nějaké nepříjemnosti, neshody, ne vždycky všechno jde tak, jak by se to líbilo jen jednotlivci.
Jakmile nastane ve vztahu nějaká disharmonie, člověk který nikdy nemiloval (ale myslel si, že miluje), se začne děsit faktu, že toho druhého vlastně nezná. Nebo že se mu nelíbí. A to je podle mého moment, který může nastat jak po týdnu chození, tak po pěti letech manželství. Některému páru se daří zmíněnému diskomfortu unikat déle, jiný musí čelit problémům vyplývajícím z životní situace rychleji - a to je ten moment, kdy pravda vychází na jevo.
Pokud nám v tento moment muž řekne, že už nás nemiluje, s vysokou pravděpodobností to znamená pouhý fakt, že nás nemiloval nikdy. Miloval představu a iluzi o nás. Miloval na nás to, co pro něj bylo přípustné (aniž by nás skutečně znal) a v momentě kdy zjišťuje něco "nového", pocit lásky odchází. A my jsme přitom stále stejné. Jen se nedokážeme stále stejně usmívat, když se má v životě lámat tvrdší chleba.
Změnila se
Lidé jsou strašně zvláštní stvoření. Nemyslíte? Jak jinak byste tedy chtěli nazvat stvoření, které je schopno tvrdit, že lidi se nemění a obratem prohlásit: "Nemiluju ho/ji, protože se změnil."? Tak mění, nemění, jak to vlastně je?
No, já si myslím, že lidi se skutečně v zásadě nemění. K lepšímu velmi, velmi zřídka - a pokud k horšímu, pak je spíš otázkou, zda nejsou horší jen v našich očích. Zda jsme je prostě dřív jen nechtěli vidět lépe. Zda jsme před tím "horším" nezavírali oči.
Teď nemluvím o tom, že není možné aby někdo nespadl do drog, alkoholismu, nebo nepropadl jiným potížím (které samozřejmě mají vliv na to, že se člověk změní v chování, i vzhledu). Podobná rizika s sebou život učitě nese. Je pravda i to, že lidé se mění i s přibývajícím věkem. Jiní jsme ve dvaceti, jiní v padesáti. Teď ale mluvím spíš o tom, když jeden z páru tvrdí o druhém, že se změnil, jakkoliv jej jeho přátelé vidí jako stále stejného člověka. Lidé s běžnými starostmi, se v běžném životě nijak zásadně nemění. Tedy nemění se jejich "jádro", vrozený charakter, nebo dispozice.
Takže "změnila se"? Opravdu? Není to spíš tak, že ty jsi na ni změnil názor?
Ve všem co jsem až doposud popisovala, nevidím lásku, ale neznalost, neúplnost a naivitu. Takže podle mého není možné jen tak přestat milovat. Je více pravděpodobné, že nešlo o lásku, ale iluzi, nebo přesvědčení.
Ale co všichni ti EX?
Že by šlo vždycky jen o omyl? No... pokud spolu dnes nejsme, nejspíš tam pár omylů bylo. Ale i tak, jde to, "jen tak" přestat milovat? Otočit stránku a šmitec? Nevěřím tomu.
Láska se dobře ilustruje na dětech. Pokud je jednou miluji, mohli se snad i dopustit nějakých chyb, to ale neznamená, že je milovat přestanu. Děti vyrostou, mohou se snad změnit, ublížit mi, okrást mne, přinést mi do života mnoho bolesti. Ale nevěřím, že by jakýkoli rodič řekl svému dítěti, že už ho nemiluje, ať už udělalo cokoli.
Ve vztahu je samozřejmě podobná tolerance nižší. Lidé si mohou ublížit, rozejít se, nenávidět se. To všecko ale dokazuje právě tu lásku, která v nich byla a stále je, dokud jen něco cítí. Ale pokud se umí vyrovnat s minulostí, většinou si stejně vzpomenou na to dobré. Na to, co na daném člověku v daném období milovali.
A pomyslím na pár, který si něčím prošel, někde to trochu zaskřípalo a najednou jeden z nich přijde s hláškou: "Už tě nemiluju, chci se rozejít." ?? Blbost. Bulshit. Lže...
Takže ženy, pokud se vám snad něco takového stalo, určitě se netrapte otázkou PROČ.
Není to vaše vina. A není to vlastně ani úplná pravda.
My lidé se ale umíme dost změnit…stačí změny před a po užívání antidepresiv, antipsychotik nebo antikoncepce. Ale lecos si do určité chvíle neuvědomujeme, to je taky fakt, souhlasím tedy s článkem tak ze čtvrtiny…
Děkuju za čas věnovaný článku, komentář a tvůj úhel pohledu. :) Neřekla jsem, že lidí se nikdy a vůbec nemění, viz. úryvek:
Teď nemluvím o tom, že není možné aby někdo nespadl do drog, alkoholismu, nebo nepropadl jiným potížím (které samozřejmě mají vliv na to, že se člověk změní v chování, i vzhledu). Podobná rizika s sebou život učitě nese. Je pravda i to, že lidé se mění i s přibývajícím věkem. Jiní jsme ve dvaceti, jiní v padesáti. Teď ale mluvím spíš o tom, když jeden z páru tvrdí o druhém, že se změnil, jakkoliv jej jeho přátelé vidí jako stále stejného člověka. Lidé s běžnými starostmi, se v běžném životě nijak zásadně nemění. Tedy nemění se jejich „jádro“, vrozený charakter, nebo dispozice.
Článek je spíš o rozchodech, ke kterým není viditelný důvod, tak se pojmenuje „nemiluju tě“. Což je podle mně nesmysl.
Až na malé detaily je to vcelku brilantní článek, protože ač muž, jsem nezávisle přišel na to samé, víceméně. Takže za mě dobrý :-)