Vychované děti mají snazší život
Čas od času jsme každý svědkem scénky, ve které hraje hlavní roli dítě - a hračka, nebo sladkost. Já jsem si podobnou scénku na maximum užila dnes. :))
Stojím ve frontě, padám únavou a vedrem, a v košíku se mi roztéká nákup. Přede mnou stojí rodinka s asi pětiletým chlapečkem, který v ruce ždíme autíčko a odmítá ho pustit. Začne se odehrávat noční můra každého rodiče:
"Miláčku ne, to autíčko tu zůstane". Takto zněla věta, která otevřela stavidla dětské hysterie. Od jemného, manipulativního fňukání chlapeček postupně přidával na razanci, kterou ale gradoval náležitě pomalu a dotáhl ji až k vřískotu. Hitchcock by zaplesal.. Ve frontě ovšem nezaplesal nikdo, ani rodiče a už vůbec ne prodavačky, které mají nejspíš podobných scének zažitých nespočet. Přestože se většině lidí roztékaly nervy podobně, jako můj nákup, nikdo nehnul brvou.
Takže jsem také "nehýbala brvami", trpělivě čekala až na mně přijde řada a zamyslela se nad dětmi. A nad sebou. Protože každý "dospělák" má v sobě kousek dítěte a největší kus ho bývá právě v momentech, kdy si něco přejeme tak vehementně, jako chtěl chlapeček u kasy své autíčko.
"Jóóó milej zlatej.. já si taky neodnesu tu kabelku za trojku", napadlo mně. :) Kolikrát v životě jsem vlastně něco hrozně moc chtěla? Tak hrozně moc, že bych se kvůli tomu vrhla na podlahu a mlátila kolem sebe rukama i nohama? - Mockrát. Jen jsem se časem naučila to nedávat tolik najevo. Naučila jsem se, že člověk prostě nemůže mít všecko. Ne vždycky. Ne pořád. Protože občas nám do života zasahuje "zvůle osudu". V dětství tuto "zvůli" často zastupují rodiče, v dospělosti už je zástupců nepřeberně, ať už mají podobu lidskou, nebo jako výchovná situační lekce od života.
Když jsem tak sledovala, jak se rodiče snaží opatrně vysvětlovat, nebo nenápadně ztopit autíčko, nebo převést pozornost na koblihy.. (což se absolutně míjelo účinkem), kladla jsem si otázku, jak moc vlastně to dítě "šetří"? Asi chtěli tak nějak šetřit. Svoje nervy. Nervy lidí okolo. I své dítě. Možná především své dítě, před krutou a bolestivou životní pravdou: autíčko nebude. Ale je to skutečně ochrana a láska?
Sleduji jak matka se sklopenou hlavou vyvádí dítě ven, znovu něco roztomile vypráví o koblihách a pouští chlapečkovu ruku, aby se jí vytrhnul, když už ji začal i mlátit. Otec platí autíčko. A chlapec vítězí. Zjevně nad matkou a domněle i nad životem, který ho sice tentokrát nechá s pocitem vítězství, aby mu příště cuknul před nosem, až jednou půjde o mnohem, mnohem víc. To už ale nebudou vychovávat rodiče, ale život sám.
Možná spousta z nás mohla mít život mnohem jednodušší. Možná také spousta našich ztrát mohla být méně bolestivá. Kdybychom byli vychováni o trochu dřív. Kdyby nám u kasy (či jinde) řekli láskyplné, ale jasné NE, situaci uzavřeli čistým řezem a vykašlali se na kecy o koblihách. Protože přeci jen, na jedno autíčko se zapomene mnohem snáz, než na člověka, kterému jsme mohli ublížit, když jsme si jeho náklonnost chtěli vynutit násilím. Třeba. Zvlášť když je nám ještě pět a rodiče nám potom (bez těch řečí) koupí koblihu.
