Za dob našich babiček se rozbité věci nevyhazovaly, ale spravovaly.
Taky jste sedli na lep podobné kolovačce na facebooku, která byla doplněna o fotografii stařičkého páru, láskyplně se držícího za ruce? Tak jo, fotka to byla velmi emotivní až nostalgická, mírně vybízející k tomu, aby si člověk řekl: „Jó tenkrát.. to se to žilo“. Jako pečení holubi skoro sami do huby lítali, a když nelítali, tak se tak dlouho cvičili, až to dokázali. - Hloupost!!
Fastfoodová doba
Pravda je v tom, že svět a jeho otáčky jsou stále rychlejší. Na tom se všeobecně shodneme. Rychleji cestujeme, díky novodobým dopravním prostředkům. Rychleji píšeme, díky počítačové klávesnici. Práci urychlují stroje. A všecko co je zrychleně zprostředkováno, nabízeno a umožněno, musí mít i svůj rychlý odbyt. Tudíž dochází i k tlaku na zrychlenou konzumaci. Tahle teorie ega (kdycí název teorie hamty hamty), na rozdíl od fotky stařičkého páru, příliš nostalgie ani romantiky neskýtá. Na druhou stranu, s tou dobou našich babiček to taky nebylo moc idylické!
Spravujeme rozbité?
No, já moc ne. Když se mi udělá díra na ponožce, zpravidla letí rovnou do koše. Protože jakmile už na ní díra je, i kdybych ji zašila vím, že je jen otázka chvíle než se rozsype celá. Nemá to smysl – díky rovněž novodobému pojmu, kterému se říká „spotřební doba“. Zatímco dříve mělo smysl kvalitní věci opravovat, protože kvalitní věc byla vyrobena tak, aby vydržela co nejdéle (ne li generace), dnes je to nesmysl, protože věci jsou vyráběny tak, aby se ihned po záruce odebraly do věčných lovišť a my si upalovali koupit nové.
Asi to není nejlepší filozofie. A asi proto nás tak chytá u srdce srovnávat podobný mechanismus se vztahy. Vyšší rozvodovost. Větší násilí nejen v rodinách samotných. To jsou samozřejmě také fakta.
Alespoň na první pohled. Ale já mám ve zvyku kouknout na věc dvakrát až třikrát ;)
Je tak jednoduché si povzdechnout a říct si.. „Jóó za našich babiček“. Ale málokdo si uvědomí (nebo uvědomit chce), že i naše babičky měly svá „trable“. A že byla možná i větší, než naše současná. A že co se vztahů týká – ani s tím spravováním to tak horké nebylo.
Nižší rozvodovost
Ano. Byla. Ale určitě ne proto, že by spolu lidé více komunikovali, ve smyslu „rodinné nebo vztahové terapie“. Vydělávat korunky bylo stejně těžké jako dnes, za dob našich babiček možná i těžší – stejně jako životní úroveň – protože některé z nich zažily válku. Neřešil se rozvod, protože se musela řešit holá existence – nebo byla z manželky rovnou vdova. Nižší rozvodovost byla v podstatě i za dob socialismu. Ale ne proto, že by snad vztahy fungovaly lépe než dnes. Spíš proto, že pro ženu byla samostatná existence s dětmi, velmi obtížná. Navíc fungovaly předsudky, ve společnosti se rozvody moc netolerovaly a tak na ně (někdy jen kvůli tomu, co by na to řekli lidi) často ani nedošlo. Přitom mohla být spousta žen, párů, i dětí, ve výsledku mnohem šťastnějšími.
To co se neumělo v rodině vyřešit, to se v rodině zametalo pod koberec. A to co řešení nemělo se neřešilo, ale zůstávalo u přežívání ze dne na den. A někdy přežívání velmi bolestné.
Totiž stejně jako sexuální menšiny, nebo závislí na alkoholu, drogách, atp. Byli vždycky – co svět světem stojí. Jen máme z nějakého důvodu tendenci si říkat, že bylo líp.
Celým problémem je spíš to, jak moc jsou podobné věci na očích, chtějí-li je druzí vidět, nebo zda je (ať už rodina, stát, nebo jakýkoli jiný systém) zamlčuje. Skrývání, nebo ignorování problému, nic nevyřeší. Ani dřív – ani dnes. A pokud by tam nějaký problém měl přetrvávat v neřešitelném stavu, raději víc rozvodů, než doživotního utrpení.
Tak. Vlastně ani nevím, jak jsem chtěla, aby dnešní článek vyzněl. Asi nějak na způsob, že každá doba má své – a nedá se závidět ani našim předkům, ani našim potomkům. Všichni (jako lidstvo) totiž od našeho vzniku, vedeme jeden dlouhý zápas dobra a zla, a ten se týká všech úplně stejně. Ne vždy také fakt, že vidíme méně problémů, znamená, že jich méně skutečně je.
