Základní princip šťastných vztahů, aneb jak kandidovat na ideální pár roku
Včera jsem si zas tak přemejšlela nad těma vztahama... Chlapama a ženskejma a tím gulášem, kterej někdy umíme kolem sebe vytvořit. Nojo, mluvila jsem s Boženou. A byla jsem z ní vážně celá tumpachová. Nějak jsem to její trable celý nepochopila. Už to samo o sobě mě chytlo do pasti, protože já normálně chápu VÝBORNĚ, aby bylo jasno! :)) Nic, prostě jsem tak nad vším přemýšlela, vzpomínala jsem na začátky vlastního vztahu, nad tím, v čem vlastně vnímám ten největší pokrok, úspěch, smysl... A napadlo mě skvělý přirovnání, který v tom dělá celkem krásný jasno. Nebo alespoň jasněji v tom, co dělá ideální pár.
Panáček a dámička
Prostě si představte, že si tak po světě chodí jeden panáček, kterej potká jednu dámičku. Padnou si do oka, ať už na první, druhý nebo pátý pohled, následně si vletí do náruče a JUPÍÍÍ! LOVE! :)) Chvilku si tak šťastně podupkávaj na místě, tetelí se radostí a opájí se nadbytky serotoninu, melaninu, dopaminu a vim já kýho INU ještě... Až si řeknou: Jo! Pojďme vyrazit na tu cestu životem společně. Buďme ideální pár! A víte co? Vůbec nešli šťastně a spokojeně až do smrti.
Není problém jako problém
Hned co udělali první krok, najednou nastává první, dramatický problém. Dámička se rozhlíží a vůbec nechápe, že jí panáček nestojí pevně po boku. "Wtf? Co dělá? Proč tu není? Opustil mně? Už se mu nelíbím?" nasadí dotčený výraz. Panáček si píská, kouká, že stojí v poli sám... Je mu to divný, ale řekne si: "No co, asi se cestou stavila pro rohlíky." Stojí a čeká co bude.
Tak chvíli oba stojej a čekaj, v hlavě si omelou tisíc a jeden scénář, vystraší se vlastními katastrofickými vizemi konce vztahu, který pořádně ještě ani nezačal, ve finále se úplně vyčerpaj a nakonec je to začne nudit. Takže se otočí. Jo! Napadne je otočit se dozadu. A co nevidí? Každej je úplně jinde, než by měl být. "Proč??" říká si dámička. "Myslela jsem, že..." No to už je jedno, co si myslela, protože panáček si taky myslel, a zjevně mu to taky bylo k ho*nu. Přidá i výčitku. "Jak jsi mě mohla nechat samotnýho, hned na začátku cesty? Jak mám s tebou vlastně někam dojít?" Panáček zvažuje zpátečku. Ublížilo mu už dost lidí, přece tady nesedne na lep zas nějaký tý, bůhvijaký s navijákem.
A můžou se přidávat další a další problémy, tragédie a nepochopení (kterýma vás nebudu zdržovat, protože je všichni známe), dokud se nezastavíme a nepochopíme jednu věc.
Mluviti zlato
Prostě víc mluvit. Líp. Detailněji. Předem, během i po čemkoliv, co máte dělat společně. Nemyslet si, neříkat si, ŘÍKAT JEMU / JÍ. Jen tak totiž můžete zjistit, že dámička je z úplně jiný hry. Je zvyklá skákat po dvou polích a přesně tak (podle svého nejlepšího vědomí i svědomí) vyrazila dopředu. No a dopředu je pro ni tam, kde bere. Panáček? Ten patří zas na svou šachovnici, k úplně jiný hře. Navíc je KŮŇ, má talent komplikovat i chůzi a tak táhne do ELka. Kde je vpřed? No přeci tam, kde je nepřítel, a nebo král.
Co člověk to jiná figurka, z jiné hry, s jinými pravidly. Tohle je začátek i průběh každého vztahu. Pochopit celé pozadí a kompletní pravidla, nejenom svá vlastní, ale i toho druhého. Naučit se někdy skákat jako kůň, jindy vysvětlovat cestu dámy, a občas prostě táhnout každej po svým a jen být spokojen, že ten druhej je hned o několik polí vedle. Nemusíme přece být všichni ve všem stejní.
Tragédie zažehnána
Takjo, pochopíme tedy, že kůň chodí do L, má za sebou nějakou šachovou výchovu, dáma skáče po dvou a také přichází z úplně jiných pravidel a představ o hře. Člověku se uleví, problém zažehnán, jen jsme se prostě neznali a nepochopili. Tak. A teď už "žili šťastně až do smrti"?
Moc mě to mrzí, ale bohužel. Člověk někdy sám sebe poznává řadu let, natož aby poznal a pochopil ještě někoho druhého. Vysvětlili jsme si způsob chůze, teď se ale musíme domluvit, jak si představujeme tu společnou cestu. Jakmile se naučíme chodit spolu, pak zase zjistíme, že každý má v sobě představu jiného cíle. A zase je nutno řešit. Co je to cíl, kam kdo jde, kam vlastně chtějí dojít spolu.
Takže když to celé shrnu, základní princip šťastných vztahů je MLUVIT, MLUVIT A MLUVIT. Plánovat a řešit dopředu. Vysvětlovat si i detaily. Když dojde k zádrhelu, tak VYSVĚTLOVAT, VYSLĚTLOVAT A VYSVĚTLOVAT. A hlavně neurážet se, nevyhrožovat a nepoužívat nekalý praktiky. ;) No vo tom žádná, že to je někdy jak u blbejch na pasece. Ale je to i jedinej způsob, jak kandidovat na ideální pár roku. Po pár měsících až letech. On se člověk má vždycky co učit.
Když zvládne chůzi a pravidla, přichází finance, dělba práce, mužská a ženská role (a představy o nich), názory na výchovu a tak dále a tak dál... Je toho hromada a takovej poctivej člověk v poctivým vztahu, si kolikrát pobrečí víc než jakejkoli singl týpek. Ale zas to stojí jinak za to. Stejně jako ten singl život.
