Ze života: Co všechno může zdevastovat jedna dobrá vůle
Ze života ženského. O jedné dobré vůli, která zdevastovala všechno, k čemu se jen dostala. Zní to divně, že? Dobrá vůle a devastace. Nějak to k sobě neladí. Jenže ladí - neladí, tyhle dvě věci maj k sobě hrozně blízko. Zvlášť když se to s dobrotou přehání.
Mám svý mušky
Mám svoje mouchy, to teda jo. Možná jich mám i celkem hodně. Ale naštěstí (děkuju ti Einsteine), všechno je relativní. Co je pro jednoho moc, pro druhého nemusí být ničím a ve vztazích je to vždycky jen o tom, jak snášíme své mouchy navzájem. Jakkoli, všichni je máme. Měli bychom je znát, především samozřejmě ty vlastní. Měli bychom umět ocenit to, že nás někdo miluje i přes to, že kolem nás krouží jako kolem bio hnojiva, ve dne v noci. A ve vztahu bychom si měli umět své mouchy představit a poznat je navzájem. Jestli se prostě to "hejno" snese, když se spojí. :)) Co si budem povídat. Definice ideálního partnera nespočívá v tom, že žádné mouchy nemá, ale jen v tom, že jsou jeho mouchy snesitelné. To už je nám jasný. Ale mám pocit, že jako ženský (prostě znám takovejch ženskejch dost) máme pocit, že si ty mužský mouchy zaslouží nějakej vyšší práh tolerance.
I mouchy trpí genderovými rozdíly
Jo. A nevím, jak moc si za to můžeme samy, nebo nakolik jsou vinny naše matky, které nám trpělivě a denně ukazovaly v praxi, že úkolem ženy je snášet mušky, mouchy, masařky a nakonec i třeba ptakopysky, protože muž je Muž. Muž je MUŽ, má nárok na lahváče a gauč, protože je unavený z práce. Žena je "jen" žena, takže z práce musí ještě obstarat děti i muže. Teda pokud jste se narodily v letech sedmdesátých, osmdesátých a možná ještě v devadesátkách, tohle byl celkem typický, rodinný model "východních národů" a adorované, dělnické třídy. Domácnosti, kde to bylo jinak, byly zaručeně v menšině.
Naštěstí, trochu jsme z toho vyrostli. Trochu jo. Ale stejně si to v sobě někde hluboko nesem. Nejspíš je to i tím, že jsme ženské = za lásku jdeme světa kraj, klidně až na hranici vesmíru a myslíme si, že spoustu věcí spraví dobrá vůle. Dobrá vůle trpět, snášet, brečet si doma do polštáře, ale pak se zase zakousnout a ráno jet od znova. Kvůli lidem. Pak kvůli dětem. Pak už ani nevíme kvůli komu, prostě to tak je a už ani nevíme, jak by to mělo být jinak.
Díky Bohu, doba se hodně změnila
Můžeme být ženami, které mají stejná práva na osobní štěstí, pohodu i koníčky, jako muži. Můžeme trvat na tom, že se práce v domácnosti dělí, alespoň nějakým (ne)poměrem, stejně jako že se i otcové podílí na výchově svých dětí. Můžeme trvat na tom, že naše pocity jsou důležité, máme právo o nich mluvit a jakkoli jim muži nerozumí, neexistuje aby se odsouvaly na vedlejší kolej, protože jsou "ženské" a chlapům nedávaj logiku. Logiku (z našeho pohledu) totiž nedávaj ani chlapské vrtochy a jejich jiná bebíčka.
Jo, doba je jiná. Ale naše matky jsou stejné, my jsme od nich nasákly nejen tím dobrým a i když víme, na co všechno vlastně máme (nebo měly bychom mít) nárok, pořád máme tendenci dobrovolně trpět. Protože k tomu všemu ještě milujeme.
Milujeme a chceme, aby všechno fungovalo tak, jak má. Milujeme a myslíme si, že když prokážeme ještě víc snahy a dobré vůle, nakonec se nám to vrátí tak, jak čekáme. Milujeme a láska se nám (většinou) rovná toleranci. A je to tak fajn.
Teda pouze do momentu, kdy se začneme trápit. Kdy máme pocit, že se naše společné představy o životě rozcházejí. Kdy začínáme zjišťovat, že zatímco jsme ze sebe vydaly maximum a všecko, náš protějšek má vyprázdněnou sotva náprsní kapsičku a nevypadá, že by byl ochoten dát víc. Tohle jsou ty momenty, kdy se začíná zvažovat a řešit a máme dvě možnosti:
A) Jít cestou předešlých generací.
B) Jít cestou vlastního štěstí.
A věřte mi, cesta vlastního štěstí může běžet s chlapem, i bez chlapa. Paradoxně, pokud máme pocit, že naše štěstí se pojí pouze a jedině s mužskou přítomností, proč by se ten měl vůbec snažit o to, abychom byly šťastné? Naše mise štěstí je přeci o jediném - a to je A) Chlapa mít. A to nám musí stačit.
Ahoj Jani,
když jsem tohle četla, proběhl mi před očima přesně můj život, až mě z toho normálně zamrazilo. Přesně si popsala, jak jsem postupně dospěla ke zkušenostem během mého manželství :)) . Co říct na závěr: „Žádný chlap nestojí za to, aby se pro něj jeho žena obětovala a odsouvala svoje sny na neurčito! Život máme jenom jeden a druhou šanci si ho znovu prožít líp nedostaneme. A nemá cenu setrvávat ve špatném vztahu jen třeba kvůli dětem s tím, že se možná něco změní. Jsem jednoznačně pro být raději sama, než žít se sobeckým lhářem, kterému jde jen o jeho pohodlí. O vztah určitě stojí za to pečovat, ale musí to chtít oba. Jinak je to jen ztráta času.
Přeji hezké podzimní odpoledne.
Kristina
Kristi, skvělý, mám z tebe radost. Chce to odvahu něco změnit a myslet i na sebe, ale když tě čtu, zjevně to jde a výsledek stojí za to! :) Tak přeju jen samé štěstí a radost, včetně splněných snů.