Ze života: Stárnu, stárneš, stárneme…

Ze života: Stárnu, stárneš, stárneme...

Nojo, už jsem se s tim asi smířila. Na nějakou dobu :D Než přijde další vlna nových vrásek.  Nebo než skončí moje jarně letní rozjaření. :)) Pořád si užívám tu lepší část roku.
V poslední době sklízím spoustu komplimentů. Tak nějak že mi to sluší...  a nevypadám na svůj věk... a tak...  A to je samozřejmě děsně báječný. Takže nevim, jestli je to létem, nebo komplimenty, nebo kombinací obojího - ale cejtim se fajn.

Cejtim se fajn, i se svojí celulitídou a pár kily na víc. No, pár... podle výpočtů bmi, bmw, dvd nebo jak je ten matematický kód, co straší všechny tlouštíky, to je víc, než pár (čísly 2). Možná pár na druhou. :D  A stejně je mi fajn. Takže slova "stárnu, stárneš, stárneme..." mě momentálně neděsí. Je to tak, stárnu - ale díky přívalu komplimentů (ať už jsou pravdivý či nikoliv) stárnu hrdě.

"Hele hele! Mě je skoro 40! Heč!" :D :D :D  A hele hele, vypadám jen na 38, heč! (A je mi 37, hm, tak nic.)  :D  Ne fakt, prostě cejtím se prima, i s tou "celulídou" a ucpanejma pórama a vážně si to užívám. Podobnejm high stavům fakt nepropadám často. :))

Takže ten věk asi bude fakt jen číslo. A asi je to fakt primárně všecko v hlavě.

Ach ta hlava. Jo! Právě proto vlastně píšu tenhle článek. Protože jsem se přistihla při něčem příšerným. A jo, už několikrát. A jo, hned jsem si to spojila se stářím, nevim proč.

Pamatujete si, jak jste se v dětství, nebo za puberty prali se životem a nadšeni ze svých "nových" poznatků jste se o ně dělili s dospělými (staršími)?  A jejich reakce?
No většinou vás se smíchem vyvedli z omylu, že jste tu "Ameriku" opravdu neobjevili jako první a žárovku už má patentovanou Newton. Že? :))  A kdyby to bylo jen o tý žárovce, tak mi je to úplně jedno. Ale vzhledem k tomu, že se většinou jednalo o záležitosti hůře prokazatelné, vztahové, nebo osobnostně názorové - tak mě to někdy dost štvalo.

Až jednou... Mluvím se zhruba dvacetiletou slečnou... Která je asi vážně zapálená pro svůj názor a přednáší mi jej s mírným (ale zastíraným) obdivem své vlastní inteligence. A já se v duchu slyším říkat...

"Ach bože dítě..."

Dořiti. Dořiti!!! Takže teď už jsem STARÁ? Přistihla jsem se ve stejném stavu, v jakém jsem kdysi vídala svou babičku, nebo jiný dospělý a starší, jak sice s úsměvem pokyvují, ale něco mi na nich nehraje. :) "Ach bože dítě" totiž vždycky znamenalo, že nemáte až tak úplně pravdu, vlastně jste spíš úplně mimo, ale musíte si na to přijít sami. Že váš názor se nedá rovnou diagnostikovat jako špatný, nebo mylný, ale je prostě vašemu věku a jeho zkušenostem úměrný. A když se prostě jednoho dne přistihnete, že právě TO děláte už i vy,

je vám jasný, že ode dneška jste na druhým břehu.

"Dobrý den, pane převozníku."
"Dobrý. Vítejte v druhé půlce života."

Stárnu, stárneš stárneme. A myslím, že už jsem něco v podobným stylu kdysi psala. Bylo to o tom, že člověk zahajuje "etapu stáří", když se začne cítit moudřejší, chytřejší, nebo zkušenější než ostatní a jejich názory pro něj začnou být mladické a nerozvážné. Když dospěje k pocitu, že už se nemá v životě co učit, už vůbec ne od mladších a že od rozdávání moudrosti je tu jenom on.

Jo. Něco takovýho už jsem určitě někdy psala, ale zjevně jsem u toho ještě byla na břehu prvním. Nenapadlo mě totiž, že objektivně jsou situace, kdy "mládí kecá blbosti", ze kterých fakt nemám co načerpat - a že tohle jsou situace, který budu (ve srovnání s mladšími generacemi), zažívat pořád častěji. Taky že si člověk někdy říká, proč by se měl přetvařovat a mazat komukoli med kolem huby. A to může být někdy těžký.

Zrovna teď, teda na oba ty póly, oba úhly pohledu a všechny generace, koukám jako na průkopníky všech věkových kategorií. Abych si mezi břehy mohla nechat postavený most. Trvalý návrat na první břeh už totiž není možnej, ale stále jsem průkopníkem na druhém břehu. A stále bych měla umět respektovat průkopníky na břehu prvním, i když já už jsem tudy jednou šla. Kdo ví, třeba najdou nejakou novou kličku, zkratku, nebo dokážou jít vpřed jiným tanečním krokem. 

Na čem si ale tak nějak trvám je, že věk je jenom číslo, dokud se úplně neoddělí oba dva břehy a nepřestane rozumět jeden tomu druhému. A od porozumění jsme tu my, ti starší. Protože ti mladší na naší straně ještě nikdy nebyli. ;)

Sdílet na Facebooku

Sledovat

Pin