Žít život tak, aby nás bavil...
Byly jsme si s Božkou posedět. Znáte to, dáte si dvě deci, nebo dvakrát dvě.. občas je z toho lahev.. a to se pak sypou historky jedna za druhou. Teda já toho normálně nakecám dost, ale tentokráte Božena s přehledem vedla. Mlela a mlela.. a mlela... a samozřejmě, já, coby dobrá kámoška jsem se snažila poslouchat ze všech sil. Přišla jsem domů a měla hlavu jako škopek, plný špinavého prádla.
Jedno s druhým, nějak se mi nedařilo usnout. Asi jsem to přehnala s kafem. A tak poslouchám své oblíbené CD s relaxačními zvuky (naživo, v podobě spokojeného chrápání své drahé polovičky) a hlavou nechám proplout pár úvah...
Božka tvrdí, že je všecko špatně. Manžel jí nenaslouchá. S domácností moc nepomůže a s dětmi jakbysmet. Na všecko se cítí sama. Neví, kde jí hlava stojí, pořád se cítí v poklusu, hudruje, že dnešní doba je příšerně uspěchaná. Od nadávání na rodinu, známé a okolí se plynule přesune k nadávání na stát, systém, práci a prostě vezme to sakum prásk všecko do jednoho pytle.
V první chvíli mě skutečně jímá lítost nad jejím těžkým životem. Jako vypráví to dost sugestivně a já ji samozřejmě chápu, a snažím se jí pochopením zahrnovat, i když už mi hlava praská ve švech. Nevadí. Pro krásu a kámošky se musí něco vydržet. Aspoň občas.
Jenže když to utrpení poslouchám už po druhé, nebo po třetí (a vícekrát), přičemž se jen obměňují některá fakta, začínám toho mít fakt dost. Ani ne že by mne to nezajímalo. Spíš bych jí chtěla pomoct a myslím, že jen horlivé naslouchání se soustavným přikyvováním tu službu neodvede. Ale příště jí to povím. Fakt. Třeba nějak takhle:
Božka, je to tvůj život, tak se s tím buď smiř a měj ho ráda, nebo ho změň a pracuj na tom, abys ho ráda měla. Nebo se seber a uteč někam do pralesa, kde budeš šťastná a bezstarostná až do smrti smrťoucí.
Je to asi drsný a možná z mojí rady nebude nadšená. Možná i proto, že si ve skutečnosti chce jenom stěžovat a "půjčovat si" mou životní energii, což jí na chvilku pomáhá. Jenže s energií je to tak, že tam kde se vezme, musí se zase vrátit a nelze z ní čerpat donekonečna. Ne, nejsem žádný kruťas, ale mám nějaký pud sebezáchovy přeci. Opravdu jí chápu a ráda bych, aby byla šťastná, jenže nevím jak jí mám šťastnou "udělat". Můžu jí naslouchat, povzbuzovat, radit, můžu jí koupit něco malého pro radost. Ale to nezmění její život. Stejně jako to nezastaví proud jejího negativismu.
Než si ji vezmu na slovíčko, zkusím se z toho všeho sama něco naučit. Třeba že:
Pokud si svůj život neuspořádám tak, aby mi v něm bylo dobře, bude mi v něm špatně a nebude to vina nikoho jiného, než moje vlastní. Tak jasný, děti asi těžko přestanou zlobit, bordel v kuchyni se sám neuklidí a lidi kolem mně určitě nebudou mávnutím proutku dokonalí. Ale můžu dětem stanovit nová pravidla, která se budu respektovat. Můžu říct svému muži o tom jak se cítím a navrhnout možnou dělbu práce. Nebo prostě ubrat a říct mu, že pokud nemám skončit v blázinci, obejde se bez teplý večeře. A jestli neobejde, bude muset doma víc pomáhat.
I když se budu snažit uspořádat si život podle vlastních potřeb, nepůjde to hned. Ale budiž mi útěchou, že pracuji na světlých zítřcích. Je nesmysl čekat, že po prvním pokusu bude všecko pohádka, když jsem až doposud nechávala "život dít se" a nijak mu do toho nezasahovala. Ale mám na to. Mám na to stát u kormidla svého vlastního osudu a postupně pokořit vlnobití tak, aby můj člun mířil tam, kam chci, namísto tam, kam ho vleče proud.
Ať je můj život jaký je, pokud ho nebudu mít ráda, jen ho zhorším. A tak se vyplatí snaha hledět na úspěchy, i takové, kterých by si druhý ani nevšimnul. Radovat se z maličkostí, i kdyby to byla "jen" nová rtěnka. Milovat své děti i zlobivé, možná i zlobivější než ty druhé a přijímat je takové jaké jsou, aniž bych se je snažila srovnávat s ostatními. Milovat svého muže, protože pokud ho nemiluju, nic mi nebrání v tom ho opustit. A pokud ho nechci, nebo nejsem schopná opustit - nejspíš mi stále do života přináší nějaká pozitiva, za jaká se ho vyplatí ocenit a mít ráda.
Já myslím, že život se dá žít tak, aby nás bavil. Ale chce to akci. A to Boženě příště řeknu. Slibuju. A doufám, že ona mi řekne to samé, až to někdy budu nejvíc potřebovat...
