Život je ve vlnách mořských

Život je ve vlnách mořských

Miluju vodu.

Kdybych věřila na znamení zvěrokruhu, tak si asi říkám, že je to tím, že jsem ryba. Nevěřím. Ale ať je to jak chce, voda mě fascinuje. A nejvíc když je seskupena v masu. Jako moře. Evokuje život. Sílu. Je v pohybu, i když se vlastně nepohybuje sama o sobě, ale reaguje na určitý zákonitosti.

Neméně geniálním faktem je, že voda je rodu ženského. :) Napadá mě hromada dalších, úžasných charakteristik a přirovnání, ale nechci odbočovat…

Dnešní článek mě napadl s myšlenkou, ve které znovu sedím na břehu moře a nechávám svůj pohled klouzat v jeho vlnách. Tam… sem… Tam… sem… Slyšíte jeho šum a hukot…

Člověka by napadlo, že moře je ten skutečný, životní rytmus. Život, který běží ve vlnách. Třeba mořských. Jednou jste dole, jednou nahoře, jednou vpředu a jindy jste daleko za ostatními vlnami. Ale i kdybyste byli až za samotným obzorem, stejně na vás jednou přijde řada. V dobrém slova smyslu, jako šance, kterou můžete využít nebo promrhat. I v tom horším, jako spravedlnost, o které jste doufali, že na vás nedosáhne. Jo. Tomu se snažím věřit. Ráda bych svá slova potvrdila nějakou zkušeností, ale zejména co se spravedlnosti týká, moc jí kolem nevidím. Ale život je dlouhej. A než se všechny vlny vystřídají u břehu, nějakej čas to asi zabere. Ne?

Vlny a cykly. Omyly a poučení.

Radosti a strasti. Slzy smíchu i štěstí se mísí v jedné obrovské vodní nádrži, která se vylévá z břehů, ve vlnách. Nemáte ten pocit? Je v tom určitá pravidelnost. Jistota. Jistota, která svým způsobem děsí a zároveň skýtá útěchu. Že všechno zlé jednou pomine. Smích vystřídá slzy. Že i když se cítíme totálně na dně, je jen otázkou času, kdy se spolu s pískem zase vyřítíme na břeh.

Cykly mě hrozně nebaví. Třeba ten ženskej. Minule měl Nuny nápad, že vyrazíme do bazénu. Tak jsem ho vyvedla z omylu, že mám „ženský cyklus“. „Už zase???“ odpověděl mi na to. Jo. Přesný. Zase, a znova, a ještě tomu tak nějakou dobu bude. A i když to je jasný jako facka, čas tak rychle běží, že nás ta samá věc, která se opakuje každý měsíc, znovu překvapí.

Některý věci bolí pořád stejně

A nezáleží na zkušenostech. Rozchod, rozvod, i kdyby byl čtvrtý, nikdy to pro nás nebude lehčí. Vždycky to musíme znovu prožít, od kořínků po okvětní lístečky, jako tenkrát poprvé. Zklamání, selhání… Vždycky nás překvapí, když se „UŽ ZASE“ objeví ve dveřích. A právě v těchto chvílích mi pomáhá myšlenka na moře a jeho vlnky. Plynou ke břehu a jedna po druhé mi olizujou kotníky v kratších, či delších intervalech. Ale každá se, stejně tak jako ke mně přišla, zase vrátí zpět do moře. A tak je to i s každým trápením, nebo starostí. Přejdou.

A jo, zase se vrátí, jen v jiné formě. Ale stejně tak se střídají s těma „lepšíma“ vlnama. A to je další důvod, proč si užívat ty světlé chvilky ještě víc. Od kořínků po konce okvětních lístků. Totiž jediný způsob, jak být šťastným člověkem, není v netrpělivém čekání na každou další pozitivní vlnu. Takhle  život jen proteče mezi prsty.

Šťastní lidé umí prožívat každou dobrou vlnu do ještě větší hloubky

a umí se těšit na další, když přijde ta tmavá. Nebo alespoň umí věřit tomu, že přijde. Jen tak se člověk nepřipraví o přítomný okamžik.

Sdílet na Facebooku

Sledovat

Pin